Pár slov o historii a původu azavaka

 První představitelé plemene byli do Evropy dovezeni na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století do bývalé Jugoslávie - na fotografii je Gao, první pes dovezený Dr. Zdravkem Pečarem, jugoslávským diplomatem v tehdejší Horní Voltě. Víceméně ve stejné době byli rovněž přivezeni další psi do Francie lidmi, kteří pracovali v zemích Jižní Sahary, avšak tito psi nebyli žádným kynologickým klubem zaregistrováni. Azavak jakožto plemeno byl v Evropě neznámý, a stejně tak nebyly tehdy k dispozici informace, týkající se oblastí původu. Tito psi byli považováni za sloughi a byli jako sloughi také registrováni. Avšak výrazné rozdíly mezi azavaky a sloughi nemohly zůstat nepovšimnuty. Na výstavách azavaci někdy vyhrávali, někdy prohrávali, podle toho, jak jednotliví rozhodčí chápali a vykládali si standard sloughi. Byli azavaci, kteří například získali ocenění CACIB jakožto sloughi, a později, po uznání azavaka jakožto samostatného plemene, získali další CACIBy a na základě takových titulů, udělených vlastně dvěma různým plemenům, pes získal titul Mezinárodního šampióna FCI.

Rozhodnutí uznat azavaka jako nové plemeno padlo na světové výstavě ve Veroně v Itálii v roce 1980. V roce 1981 vstoupil v platnost první FCI standard azavaka. Když se utvářel tento první standard, bylo o novém plemeni k dispozici jen velmi málo informací. Během relativně krátkého období byl standard několikrát pozměněn, ale žádná ze změn bohužel nevzala v úvahu doposud nově zjištěné a důkladně doložené objektivní skutečnosti o plemeni.

 Vědecká nebo kritická literatura či výzkum, týkající se historie, geografického výskytu a etnického, sociálního a kulturního pozadí plemene azavak, v minulosti prakticky neexistovaly. Antropologické publikace či dokumentární filmy z oblasti, která se označuje za místo původu azavaků, zmínky o těchto chrtech neobsahují. Psané materiály o chrtech, týkající se azavaků, většinou vycházejí z informací pocházejících z druhé či třetí ruky, ze všeobecných závěrů, často zavádějících a založených na různých spekulacích a osobních interpretacích, mnohdy přizpůsobených momentální situaci v chovu či výstavních kruzích.

Jedním z mála pramenů, věnujícím se plemeni, je disertační práce francouzského veterinárního lékaře Francoise Roussela z roku 1975. Autor v roce 1974 (tedy v době prvopočátku evropského chovu azavaka) podnikl cestu do oblasti Sahelu a na základě svého pozorování uvádí, že azavak je „chrt sahelských nomádů, chovaný a využívaný všemi skupinami, chovajícími dobytek v uvedené oblasti; je to pes, patřící stejnou měrou kmenům Bella a Peul jako Tuaregům a jejich různým konfederacím.“ Podle veterináře Roussela se tedy nejedná o psa jediného tuarežského kmene, jak se dle různých, plemeno téměř romantizujících informací, v Evropě někdy traduje. Ostatně Rousselovy závěry byly potvrzeny i o desetiletí později, kdy někteří, zprvu ojedinělí chovatelé, začali podnikat cesty do sahelské oblasti ve snaze získat psy pro ozdravení evropského chovu azavaka, založeného z důvodu málopočetnosti plemene zpočátku většinou na příbuzenské či velmi úzké liniové plemenitbě. Během výprav za azavaky bylo rovněž zjištěno, že výskyt tohoto plemene nelze omezit pouze na oblast Mali, ale že azavak je jako užitkový pes využíván ve stejné míře chovateli dobytka i v sahelské oblasti Nigeru a Burkiny Faso.

V současné době je k dispozici velice rozsáhlá fotografická i filmová dokumentace a statistická vyhodnocení seriózních pozorování, provedených přímo v sahelské oblasti, kterou během posledních dvaceti let provedla organizace ABIS (Association Burkinbé Idi du Sahel), založená Dr. Wernerem Röderem a dalšími kynology z Německa. Cílem této organizace je, kromě humanitární pomoci v dané oblasti a očkování azavaků proti vzteklině, dokumentovat a sledovat výskyt tohoto plemene a importovat kvalitní zvířata pro chov na celém světě.

„Dobrý pes nemá žádnou barvu“ – odpověď Touaregů na dotaz Evropanů, která barva je pro azavaka nejtypičtější či nejsprávnější

Vzhledem k historickým souvislostem jsme si v sedmdesátých a počátkem osmdesátých let zvykli vídat azavaky většinou pískového či červeného zbarvení, s naprosto minimálními bílými znaky. Pro azavaka a sloughi tehdy existoval jeden standard a tak se zcela logicky tehdejší chovatelé pokoušeli odchovávat jedince odpovídající alespoň zbarvením standardu sloughi, u které jsou bílé znaky nežádoucí. Docházelo k utrácení štěňat s výraznými znaky a psi s rozsáhlejšími znaky se neobjevovali ani na výstavách ani v chovu. Po té, co byl azavak uznán za samostatné plemeno, se psi se znaky dostali do chovu a bílá barva se začala objevovat stále častěji a ve větším rozsahu. V druhé polovině devadesátých let, kdy se v chovu začali ve větší míře prosazovat azavaci importovaní z Afriky, se tato tendence projevila ještě výrazněji. Rovněž se začala u azavaků vyskytovat zbarvení, která jsou pro ně v Africe běžná, jež ovšem standard FCI bohužel nebere v úvahu. Azavak v oblasti původu má všechny barvy. Rozsah znaků jde od znaků naprosto minimálních či chybějících až po bílé znaky různého rozsahu. Jedná se o tzv. irskou strakatost, jejíž dědičnost je známá nejen odborníkům, ale snad i chovatelům mnoha jiných plemen, pro něž jsou tyto znaky typické. Dosáhnout v chovu vždy naprosto přesného ohraničení a umístění těchto znaků je vzhledem ke genetickému založení této barvy jednoduše nemožné a taková snaha odporuje základním zákonům genetiky a snad i zdravému rozumu. Barva, dle bohatě zdokumentovaných a publikovaných výsledků pozorování provedených již jak Rousselem, tak i během bezmála dvou desetiletí výprav za azavaky i dalších soukromých cest známých chovatelů azavaků, nemá nic společného s kvalitou zvířat a rozhodně není důkazem křížení s jinými plemeny. Ostatně tuto skutečnost vzali v úvahu ve Spojených státech při tvorbě standardu azavaka, který přebírá dokonalý morfologický popis plemene standardu FCI, avšak, snad díky „nezatíženosti pověrami minulosti“ a díky bohatým důkazům z oblasti původu, respektuje různorodost zbarvení, běžně se vyskytujícího během staleté historie existence azavaka jako čistokrevného plemene v sahelské oblasti. Platný standard FCI při popisu zbarvení zní doslova takto:

Zbarvení: Písková, strakatost je omezená na končetiny. Všechny barevné odstíny od světle pískové do tmavě červené jsou přípustné. Na hlavě může nebo také nemusí být černá maska, lysina se objevuje velmi nepravidelně. Ke zbarvení patří bílá skvrna na hrudi a bílý konec ocasu. Všechny čtyři končetiny musí mít bílé ponožky, přinejmenším musí být na tlapkách stopy bílé barvy. Černé žíhání je přípustné.

Standard FCI spíše popisuje minimální bílé znaky, aniž by přesně uváděl jejich maximální rozsah. V současné době nesprávný výklad standardu, pokud jde o rozsah znaků, vede k diskriminaci velice kvalitních představitelů plemene na výstavách a rovněž k jejich vyřazování z chovu, čímž se již tak malá chovná základna ještě více zužuje. Stejně tak negativně působí i skutečnost, že výstavní rozhodčí leckdy i na úkor zjevných anatomických vad slepě preferují velice líbivé tmavě červené až mahagonové zbarvení, bez ohledu na celkové kvality zvířete.

Pár myšlenek o chovu

Azavak je málopočetné plemeno a zodpovědní chovatelé i celé chovatelské kluby si uvědomují, že je třeba rozšířit jeho genetický potenciál, aby vůbec azavak jako plemeno mohl zdravě existovat i v budoucnu, a na různé úrovni se tímto problémem zabývají. Dle naprosto nepodložených informací, vycházejících pouze z osobních pocitů a zájmů, se objevily zprávy o tom, že azavak v Africe ve své původní čistokrevné podobě již neexistuje a že zvířata, dovážená do Evropy i jinam v posledních desetiletích, jsou jen jakési „varianty“ originálních azavaků, importovaných začátkem sedmdesátých let. O tom, že se jedná o naprosto mylné tvrzení, přinesly dostatečné a velice bohaté důkazy výpravy organizace ABIS. Dalším, i pro laika velice pádným argumentem ve prospěch importovaných zvířat, je výrazný úspěch jejich potomků a mnohdy i jich samých na výstavách a závodních i coursingových drahách jak v Evropě, tak v Severní i Jižní Americe. Jak je patrno z běžně dostupných fotografií i výstavních výsledků, jsou to psi téhož typu, jací byli importováni na počátku sedmdesátých let a jejichž tělesná stavba dokonale odpovídá standardu FCI. Díky francouzské chovatelce paní Corine Lundqvist (chovatelská stanice De Garde Epée) je na internetu veřejně přístupná databáze velké většiny azavaků dovezených a odchovaných v Evropě i dalších částech světa od prvopočátku chovu azavaka mimo Afriku. Tato databáze, doplněná mnohdy bohatým fotografickým materiálem, poskytuje dokonalý obrázek o tom, co se v chovu azavaka děje a kam směřuje. Při studiu této databáze si pozorovatel všimne, že je to naopak mnohdy vysoce stylizovaný azavak evropského typu, který se od svého původního vzhledu, popisovaného ve standardu FCI, vzdálil. Chovatelé i ti, co importují nová zvířata z oblasti původu, v současné době usilují o důsledné dodržování současného standardu FCI, pokud jde o morfologické znaky plemene jako je formát, úhlení, rovné končetiny, dostatečně silná spodní čelist, korektní a pevná horní linie, atd.

Azavak je málopočetné plemeno. Aby se zachovala jeho životaschopnost, bylo by ideální do chovu použít co největší počet zvířat, samozřejmě odpovídající kvality. Jakékoliv vyřazování jedinců jen kvůli rozsahu znaků z důvodu momentální módy či osobní, pro některé vlivné chovatele na míru šité svévolné a nesprávné interpretace závazného standardu, je pro plemeno velice nebezpečné. V současné době, kdy v oblasti původu azavaka dochází v důsledku globalizace k rychlým změnám a rozpadu po staletí existujících sociálních struktur a rovněž i ke změnám přírodních poměrů, máme možnost podílet se na zachování kulturního dědictví oblasti, které by možná bez naší pomoci postupem času vymizelo. Domnívám se, že seriózních dokumentů a materiálů k přehodnocení starého konzervativního přístupu k tomuto pozoruhodnému plemeni máme již v současné době dostatek.

Údaje, které jsem zde použila, jsem se svolením autorů převzala z přednášek Dr. Rödera, jím publikovaných písemných dokumentů a zpráv z cest po Sahelu, z článku MVDr. Gabriele Meissen, materiálů shromážděných během bezmála dvou desetiletí organizací ABIS. Rovněž jsem použila informace, získané při svých osobních setkáních s chovateli, kteří jsou s azavaky téměř od první chvíle, kdy se toto plemeno dostalo do Evropy, jako paní a pan Kupkovi (chov. Stanice Faranda Bohemia), a svých osobních setkání s členy výprav do oblasti Sahelu. Rovněž jsem při některých závěrech vycházela z bohaté fotodokumentace ze soukromých archívů chovatelů azavaků jak z Evropy, tak USA, kterou jsem měla možnost vidět. Mé poděkování rovněž patří paní Corine Lundqvist za svolení umístit na mé stránky odkazy na videa, která na moji žádost zveřenila na Youtube. Samozřejmě mi byl velkým zdrojem a inspirací i současně platný a závazný standard FCI.

Odkazy na videa ABIS, zkrácená a upravená pro zveřejnění paní Corine Lundqvist:

Azawakh v Africe - zkrácená verze, ABIS

Azawakh v Africe - ABIS, plná verze, cca 1 hod film

Africká azavačí rodina

 ©Jana Vrbacká, 2010

__________________________________________________________________

Standard FCI plemene Azavak

Standard F.C.I. číslo 307

Název plemene
Azavak

Originální název plemene
Azawakh

Země původu
Mali

Patronát
Francie

Klasifikace F.C.I.
Skupina 10 - chrti.
Sekce 3 - krátkosrstí chrti.
Bez pracovní zkoušky.

Použití
Je to především lovecký pes, lov na viděnou.

Celkový vzhled
Obzvlášť vysokonohý a elegantní, působí dojmem vysoké ušlechtilosti.
Kostra a svalstvo jsou pod tenkou a suchou krycí tkání viditelné.
Jeho tělo lze popsat jako na výšku postavený obdélník.

Povaha
Živý, pozorný, zachovává si odstup, vůči cizím je rezervovaný, někdy dokonce nepřístupný, ale k lidem, které k sobě ráčí připustit, umí být něžný a láskyplný.

Velikost, proporce, substance
Výška v kohoutku: psi 64 - 74 cm
feny 60 - 70 cm

Hmotnost: psi přibližně 20 až 25 kg
feny přibližně 15 až 20 kg

Důležité proporce:
- délka těla / výška v kohoutku: 9 : 10; u fen může být tento poměr lehce překročen
- hloubka hrudníku / výška v kohoutku: přibližně 4 : 10
- délka čenichu / délka hlavy: 1 : 2
- šířka lebky / délka hlavy: 4 : 10

Hlava a lebka
Hlava: Dlouhá, jemná, suchá, cizelovaná, poměrně úzká, ale ne přehnaně.
Lebka: téměř plochá, spíše podlouhlá. Šířka lebky musí být zřetelně menší než polovina délky hlavy. Horní linie lebky a čenichu jsou často lehce divergentní. Nadočnicové oblouky a čelní brázda jsou málo vyznačené. Týlní hřeben naproti tomu zřetelně vystupuje a týlní hrbol je vyznačený.
Stop: Velmi málo vyznačený.

Oči
Mandlového tvaru, dost velké. Jejich barva je tmavá nebo jantarová. Oční víčka pigmentovaná.

Uši
Dost vysoko nasazené, tenké, vždy svěšené a ploché, s poměrně širokou základnou, přilehlé k lebce, nikdy ve tvaru "růžového ucha". Mají tvar trojúhelníku s lehce zaobleným koncem. Při pozornosti chrta se jejich základna vztyčí.

Morda
Dlouhá, rovná, směrem dopředu ne přehnaně se zužující.
Čelisti: Dlouhé a silné.
Líce: Ploché.

Nos
Nosní dírky jsou dobře otevřené. Nosní houba je černá nebo hnědá.

Zuby
Nůžkový skus.

Krk
Dobře odsazený, dlouhý, štíhlý a svalnatý, lehce klenutý. Kůže je tenká a netvoří lalok.

Tělo
Horní linie: Téměř rovně probíhající, vodorovná nebo ke kyčlím lehce stoupající.
Spodní linie: Oblouk hrudní kosti je zdůrazněn a bez přerušení přechází až do velmi vysoko vtaženého břicha pod klenbu beder.
Bedra: Krátká, suchá a často lehce zaoblená.
Kyčelní hrboly: Zřetelně vystupující, ve stejné výšce jako kohoutek nebo výše.
Záď: Šikmá, ale ne příliš silně spadající.

Hrudník
Předhrudí: Ne příliš široké.
Hrudník: Dobře vyvinutý do délky, hluboký, ale nedosahuje k loktům. Není příliš široký, musí ale poskytovat dostatečný prostor pro srdce; proto se hrudní koš za hrudní kostí nesmí náhle zužovat.
Žebra: Dlouhá, viditelná, lehce a pravidelně zaoblená až k hrudní kosti.

Kohoutek
Dobře vystupující.

Ocas
Nízko nasazený, dlouhý, tenký, suchý, ke konci se zužující. Je pokrytý stejnou srstí jako tělo, špička ocasu je bílá. Je dolů nesený, s lehce vzhůru ohnutým koncem. Při vzrušení může být nesen nad horizontálou.

Hrudní končetiny
Celkový vzhled: Dlouhé, tenké, téměř zcela kolmo postavené.
Postavení: Absolutně rovné a svislé.
Lopatky: Dlouhé, suše osvalené, při pohledu z profilu trochu šikmo postavené. Úhel lopatka - kost ramenní velmi otevřený (přibližně 130°).
Tlapky: Okrouhlého tvaru s tenkými těsně sevřenými prsty. Polštářky jsou pigmentované.

Pánevní končetiny
Celkový vzhled: Dlouhé a suché.
Postavení: Absolutně rovné a svislé.
Stehno: Dlouhé, s vystupujícím suchým osvalením. Úhel kost kyčelní - kost stehenní je velmi otevřený (přibližně 130°).
Koleno: Úhel kost stehenní - kost holenní je velmi otevřený (přibližně 145°).
Nárt: hlezno a nárt jsou rovné a suché bez paspárků.
Tlapky: Okrouhlého tvaru. Polštářky jsou pigmentované.

Kůže
Tenká, na celém těle těsně přiléhající.

Osrstění
Srst krátká, řídká. Na břiše redukovaná až k lysosti.

Barva srsti
Písková, strakatost je omezená na končetiny. Všechny barevné odstíny od světle pískové do tmavě červené jsou přípustné. Na hlavě může nebo také nemusí být černá maska, lysina se objevuje velmi nepravidelně. Ke zbarvení patří bílá skvrna na hrudi a bílý konec ocasu. Všechny čtyři končetiny musí mít bílé ponožky, přinejmenším musí být na tlapkách stopy bílé barvy. Černé žíhání je přípustné.

Způsob chůze
Vždy velmi pružný, především v klusu a v kroku s vysokou akcí končetin. Skokový cval. Azavak působí dojmem velké lehkosti a pružnosti. Pohyb má u tohoto plemene podstatný význam.

Vady
Každá odchylka od výše uvedených bodů musí být posuzována jako vada a v jejím hodnocení má být v přesném poměru se stupněm odchylky.
- celkový vzhled: těžký
- tělo příliš dlouhé
- lebka příliš široká
- zdůrazněný stop
- kyčelní hrboly zřetelně níže než kohoutek
- silná depigmentace

Vylučující vady
- nedostatek v typu (zejména když naznačuje nedávné křížení s jiným plemenem)
- odchylka větší než 3 cm od výšky uvedené ve standardu
- silné anatomické znetvoření nezpůsobené úrazem
- vrozené anomálie vedoucí k invaliditě
- každá znatelná podstatná vada
- žebra, která jsou v dolní části hrudníku zaoblená dovnitř, takže hrudník má tvar houslí
- předkus nebo podkus
- drátovitá srst nebo polodlouhá srst
- nestandardní osrstění a zbarvení
- chybění jakýchkoliv bílých znaků na jedné nebo více končetinách
- světlé oko, tzv. dravčí
- panicky bázlivá nebo útočně agresivní povaha

Poznámka
Psi musí mít dvě očividně normálně vyvinutá a plně v šourku sestouplá varlata.