Azawakh - africký chrt

C.A. Sharp

Překlad: Jana Vrbacká

„Inbríding, příbuzenská plemenitba, býval kdysi cenným nástrojem pro formování dnešních plemen. Vzhledem k tomu, že plemena nyní dosáhla vysokého stupně homogenity, ztratil inbríding svůj význam a změnil se ve zhoubný zvyk s katastrofálními následky.“

Hellmuth Wachtel, PhD

Příbuzenská plemenitba neboli inbríding (pro účely tohoto článku tento termín zahrnuje i plemenitbu liniovou) byla pravidlem v chovu psů po bezmála dvě staletí. Předtím k sobě chovatelé vybírali jedince podle toho, jak si byli podobní. V závislosti na vzdělanosti, společenském postavení nebo zájmu chovatele se někdy záznamy vedly, jindy ne. Rodokmeny byly objektem pouze okrajového zájmu, pokud se vůbec braly v úvahu. Registry, tak, jak je známe dnes, neexistovaly. Noví jedinci mohli být začleněni do genofondu kdykoliv, pokud vykazovali vlastnosti, které si chovatel přál zachovat. Dokonce i neplánované krytí psem, kterého by si chovatel nikdy záměrně nevybral, mohlo být přijatelné, pokud se některý z potomků ukázal být užitečným.

V devatenáctém století významní evropští chovatelé různých místních plemen, včetně psů, začali mít zájem na udržení „čistoty“ svých krevních linií. Neměli žádné znalosti genetiky, protože tato věda teprve stála před svým zrodem. Jejich chovatelské teorie byly odrazem společenských postojů tehdejší doby. Je rovněž třeba mít na paměti, že tyto osoby byly většinou bohatí lidé, jejichž lidské rodokmeny byly považovány za lepší než rodokmeny „obyčejných“ lidí. Jak rodokmeny nabývaly na důležitosti, stejně tak se stávala důležitějšími i významná jména v nich obsažená. Nakonec byly založeny registry na vedení oficiálních záznamů. V určité chvíli se prakticky veškeré registry psích plemen uzavřely. K většině těchto událostí došlo ještě dříve, než chovatelé získali dokonce i ty nejzákladnější vědomosti z genetiky.

Nejdříve se příbuzenská plemenitba ukázala jako přínosná. Chovatelé se naučili, že pokud zkříží příbuzné jedince požadovaného typu, zlepší se kvalita a vyrovnanost potomstva. Jak se lidé na počátku tohoto století začali učit základům genetiky, snažili se zvláště v produkci dobytka chovem na úzce příbuzných jedincích vědomě upevnit požadované znaky. Tato praxe pokračuje až do dnešní doby. Samec se testuje pomocí „testování potomstva“ tak, že se spáří se skupinou svých dcer. Pokud potomstvo odpovídá požadavkům, bude takový samec ponechán v chovu. Pokud ne, jatka zvládnou všechno. Takový drastický výběr má smysl u dobytka, ale je nepoužitelný a nepřijatelný u zvířat, která jsou společníky člověka, jako je třeba pes.

Příroda dělá, co může, aby inbrídingu zabránila. Příbuzná zvířata se páří málokdy, což zabraňuje genům pro choroby a vady, aby se příliš často setkávaly. U divokých zvířat existuje široká škála chování, která inbríding vyloučí nebo významně omezí.  U vlků, druhu nejpříbuznějšího psům, se páří pouze vůdčí pár. Mláďata zůstávají se smečkou během prvního roku života. Po té si musejí nalézt místo, často na nízkém stupni, v rámci hierarchie dospělých zvířat ve smečce. Pokud se tomu roční zvíře nedokáže přizpůsobit nebo se stane terčem silných negativních vztahů ve smečce, smečku opustí. Jedinci, kteří smečku opustili, musí překonat velké vzdálenosti, než dokážou nalézt volné teritorium a druha či družku, pokud se jim to vůbec podaří. Ti, kteří smečku neopustí, nebudou plodit potomstvo, pokud se jim někdy v budoucnu nepodaří získat vůdčí postavení, a tak je tedy páření příbuzných jedinců nepravděpodobné.

Okolnosti ovšem někdy zvířatům nedávají jinou možnost, než se pářit s jedinci příbuznými. Pokud takové podmínky přetrvávají po nějakou dobu, dojde ke zmenšení populační početnosti, k takzvanému efektu „hrdla láhve“.  Vlci z ostrova Royale v Michiganském jezeře pocházejí z velmi malého počtu zvířat, která tam před desetiletími přešla z pevniny během tuhé zimy, kdy celé jezero zamrzlo. Ukázalo se, že jejich současní potomci jsou vůči celé řadě chorob a parazitů náchylnější více než je běžné. Když na ostrov Royale pronikl psí parvovirus, byla populace vlků zdecimována tak těžce, že se tehdy někteří pozorovatelé obávali, že tamní vlci zcela vyhynou.

V posledních letech se u čistokrevných psů začaly ve zvýšené míře objevovat problémy s dědičnými chorobami a vadami. Příčiny jsou velice rozmanité, včetně genetické zátěže, přítomnosti letálních ekvivalentů* u všech jedinců, zmenšení populační početnosti, uzavřeného genofondu, roztříštěnosti genofondu a genetického driftu**, jenže všechny tyto příčiny lze přičíst na vrub inbrídingu.

Vzhledem k uzavření registrů představují jednotlivá plemena uzavřené genofondy. Všechny genofondy, nezávisle na tom, jak jsou široké nebo různorodé, ponesou genetickou zátěž – rozdíl mezi nejzdravějším možným genotypem a průměrným zdravím populace. „Zdravím“ se myslí celkové zdraví jedince, jeho životaschopnost a schopnosti. Může a nemusí se přímo týkat znaků, na které chovatelé zvířata šlechtí. (Například „ideální“ fyzický vzhled anglického buldoka je takový, který prakticky předem vylučuje možnost, aby fena byla schopná přirozeně vrhnout štěňata.) Čím vyšší je genetická zátěž, tím větším počtem genetických problémů budou pravděpodobně jedinci daného plemene trpět. V případě uzavřeného genofondu může situace zůstat stabilní nebo se může zhoršovat. K jejímu zlepšení ovšem dojít nemůže.

Každý jedinec v rámci plemene je rovněž nositelem své vlastní zátěže — čtyř nebo pěti genů potenciálně smrtelných chorob nebo vad. Ty se nazývají „letální ekvivalenty“. Ve většině případů problémy nepostihnou jejich přenašeče, protože jediná alela nebo forma genu nebude dostačující k tomu, aby se problém projevil. Ovšem pokud se kříží příbuzní jedinci, pravděpodobnost, že se takové alely setkají, se zvyšuje, a s tím také pravděpodobnost choroby.

Každá populace se musí vyrovnat s genetickou zátěží a letálními ekvivalenty, ale pokud je populaci zabráněno, aby docházelo ke genetické výměně s populacemi podobnými, začne genetická rozmanitost v rámci populace klesat. Někdy se situace dostane zcela mimo kontrolu. Plemeno nadále není zapotřebí používat k původním účelům, v důsledku čehož přežije jen pár jedinců. Toto je případ portugalského vodního psa. Všichni v současnosti žijící jedinci tohoto plemene jsou potomky malého počtu psů. Společenské nebo politické poměry či problémy životního prostředí mohou také vytvářet překážky chovu a způsobit zhroucení populace. Během druhé světové války byla celá řada plemen postižena efektem „hrdla láhve“. Velká část světa byla zatažena do válečného konfliktu a chov psů neměl vysokou prioritu. Populace v oblastech vojenských zásahů byly často vyhlazeny nebo vážně zredukovány. V takových situacích si musí chovatelé vystačit pouze s tím, co zůstalo. To je opravdu prekérní situace pro skutečně málopočetná plemena, zvláště proto, že převažující názor, že rasy je třeba zachovat „čisté“, brání používání čerstvého genetického materiálu z podobných, méně poznamenaných populací.

Genofondy plemen se mohou dále tříštit do celé řady malých genofondů, když je plemeno úmyslně děleno podle velikosti, barvy nebo typu osrstění, kdy je zakázáno křížit psy jedné barvy nebo variety se psy barvy či variety jiné. Nezáleží na tom, jak různorodé bylo plemeno předtím, než došlo k takovým rozlišením, jde o to, že potom mají chovatelé méně možností při výběru chovných párů. Konečným důsledkem bude zvýšené procento příbuzenské plemenitby, protože už není kde jinde brát. Takovým typickým příkladem je belgický ovčák ve Spojených státech. Mimo Spojené státy se toto plemeno vyskytuje ve čtyřech varietách, které se mohou všechny objevit v jediném vrhu. Americký Kennel Club vede tři z těchto variet jako tři zcela nezávislá plemena. Čtvrtá varieta ani není uznaná. Ve Spojených státech není možno je mezi sebou křížit, ačkoliv na celém světě to možné je.

Genofondy plemen mohou být také rozděleny v důsledku změn ve společenských poměrech. Australský ovčák byl původně farmářský pracovní pes. Dnes je daleko větší množství australských ovčáků, než je pro ně „pracovních míst“ na farmách a rančích, takže většina z nich jsou společníky člověka. Za poslední tři desetiletí se plemeno jasně rozdělilo na pracovní a výstavní linie a na třetí menší kategorii „všestranných“ psů, jejichž chovatelé usilují o chov víceúčelových zvířat. Existuje rovněž populace „mini“ australanů, jejichž velikost je pod hranicí uváděnou ve standardu plemene. Bývají často zaregistrováni jako australští ovčáci a rovněž jsou zaneseni v registru „mini“ variety. Mezi těmito podskupinami dochází jen ke sporadickému křížení, přestože všechny pocházejí z víceméně se překrývajících skupin zakládajících zvířat.

Jedním z důsledků roztříštění genofondu je ztráta alel, které u plemene mohou existovat, ovšem u zakladatelů variety se nevyskytují. Další ztrátu může způsobit genetický drift. Geny, na které se zvláště neprovádí selekce, mají tendenci z genofondu „vymizet“. Mnohé z nich budou pro vlastnosti tak nepatrné, že si jich chovatel možná nikdy přímo nepovšimne. Pes má přibližně 100 000 genů, a pouze relativně několik z nich jsou geny pro něco, co můžeme snadno pozorovat či měřit. Mnoho z těchto genů způsobuje malé změny v exteriéru nebo tělesných funkcích. Kumulovaná ztráta takových genů v důsledku genetického driftu může zhoršit celkové zdraví a schopnosti bez konzistentních nebo identifikovatelných projevů. Psa se může zdát obtížné udržet v kondici, je neobvykle náchylný k různým onemocněním nebo postrádá výdrž. Dokonce i „typické“ vlastnosti plemene, jako pastevecké vlohy, mohou být takto potlačeny, pokud chovatelé nepoužívají chování psa jako kritérium k výběru.

Používání oblíbených krycích psů, zvláště více generací po sobě, může ztrátu alel urychlit. Pes může mít maximálně dvě alely pro každý gen. Příliš časté používání jednoho jedince posune genofond směrem k alelám, jejichž je takový pes náhodným nosičem. Samozřejmě takový pes je často využíván k chovu proto, že má požadované vlastnosti. Geny pro tyto vlastnosti se stanou běžnějšími, ale rovněž tak se stanou častějšími i geny pro letální ekvivalenty a menší vady. A pokud je takový zhoubný gen „vázán“ na požadovaný gen (je u něj v chromozomu blízko), který plemeník nese, může se obecně celé plemeno najednou ocitnout před problémem, které takový zhoubný gen působí. Nebude snadné se takového problému zbavit, pokud nebudou chovatelé rovněž ochotni vzdát se na něj vázané žádoucí vlastnosti.

Zastánci inbrídingu často poukazují na to, že kříženci mívají více genetických problémů než čistokrevní psi. Je sice pravda, že kříženci jako skupina trpí větším množstvím jednotlivých chorob a vad než jedno čistokrevné plemeno, ale je třeba mít na paměti, že každé plemeno představuje pouze malou část psího genofondu, zatímco kříženci ho představují celý. Pokud se srovnají vady kříženců s vadami, vyskytujícími se u všech psích plemen, tento nepoměr zmizí. Jelikož jsou kříženci většinou výsledkem náhodného neplánovaného páření, je výskyt vad v celkové populaci nízký. U mnohých čistokrevných plemen se celá řada stejných vad vyskytuje běžně. Například progresívní retinální atrofie a oční anomálie u kolií se u kříženců vyskytují zřídka. Výskyt obou problémů u kolií je však vysoký.

Začíná být stále více zřejmé, že negativní dopad inbrídingu z dlouhodobého hlediska převáží jeho krátkodobý prospěch. Je zapotřebí, aby současní chovatelé přehodnotili svou strategii. Nenáhodné páření — páření fenotypicky podobných, avšak nepříbuzných nebo méně příbuzných jedinců – umožní chovatelům uskutečnit jejich cíle a zároveň snížit ztrátu alel v celkové populaci. Aby se toho dalo dosáhnout, je nezbytné, aby každý chovatel dokonale znal rodokmeny svého plemene. Běžný tří až pětigenerační rodokmen může ukázat několik společných předků, pokud vůbec nějací společní předkové jsou. Co se ale stane, když se rodokmen rozšíří ještě o několik generací dozadu? Pokud dva psi nemají žádné společné předky ve čtyřech generacích, ale v páté, šesté atd. generaci jich mají společných celou řadu, chov na takových jedincích by byl příbuzenskou plemenitbou.

Všichni představitelé jednoho plemene jsou, samozřejmě, do určité míry příbuzní, ale míra příbuznosti je u různých plemen různá. Kdesi v minulosti v historii plemene existuje skupina zakladatelů, ze kterých pocházejí všichni současní psi. Portugalský vodní pes má těchto zakladatelů velice málo, australský ovčák jich má celou řadu, ačkoliv ne každý australan je má v rodokmenu všechny. Je důležité vědět, kdo tito zakladatelé byli, zvláště pokud se jedná o málopočetné plemeno, a zda byli rozděleni do variet či zda někdy během historie nedošlo k výraznému snížení populační četnosti plemene, tedy efektu hrdla láhve. Velký počet zakladatelů umožňuje větší rozmanitost (za předpokladu, že tito zakladatelé nebyli vzájemně příbuzní), ale pokud se někteří z nich ve srovnání s ostatními vyskytují v rodokmenech mnohem častěji v důsledku příbuzenské plemenitby mezi jejich potomky, je rozmanitost ohrožena. Chovatelé by měli usilovat o zvýšení zastoupení přehlížených zakladatelů, kdykoliv je to možné.

Výpočet koeficientu inbrídingu ukáže, jak vysoké je procento příbuzenské plemenitby určitého psa nebo jeho možného potomstva. Znalost těchto čísel umožní chovateli činit volby, díky kterým se inbríding sníží. V kvalitní literatuře, věnující se chovu zvířat, jsou obsaženy kapitoly, kde se vysvětluje, jak se takový výpočet provádí, ale dělat to ručně je poměrně složité, pokud se pracuje s plným rodokmenem. Na trhu jsou k dispozici programy, do kterých se zadá rodokmen a výpočet provede sám program.

Snad nejdůležitější ze všeho je klást zdraví na první místo. Dokonce i těm, kteří propagují inbríding, je jasné, že vyšetřování na geneticky přenášené choroby a nepoužívání postižených jedinců v chovu je důležité. Vzhledem k tomu, že již jsou k dispozici testy na odhalení přenašečů mnohých genetických problémů, je čas je začít využívat. Avšak to, že je některý jedinec přenašečem, neznamená automaticky, že jinak dobří jedinci by neměli být k chovu použiti. Je jen zapotřebí si dávat pozor, aby k nim nebyli pro chov voleni jiní přenašeči, a ti, kteří si pořídí štěně od rodiče, který je přenašečem, by měli být upozorněni, aby štěně nechali vyšetřit, pokud na něm budou chtít chovat. Vyřadit prokázané přenašeče z chovné základny znamená ale „vyhodit“ spoustu jejich dobrých genů jen proto, aby se vyloučil jediný z nich.

Chovatelé australského ovčáka to dělají u Pelger-Huëtovy anomálie. PHA je smrtelná pro potomka, který zdědí dvě kopie genu, což vede ke snížení početnosti vrhu a k úmrtnosti novorozených štěňat. Přenašeči málokdy trpí jakýmikoliv potížemi. Informovaní chovatelé využívají krevních testů ke zjištění stavu a přenašeči jsou spojováni s jedinci, kteří tento gen nenesou.

Je rovněž třeba brát v úvahu méně specifické zdravotní aspekty. Pes, kterého je obtížné udržet v kondici nebo který bývá opakovaně více či méně nemocný by neměl být použit pro chov. U takových jedinců je pravděpodobné, že nesou celou řadu genů, které samy o sobě mají pouze malý negativní vliv na zdraví, ovšem pokud se všechny tyto geny setkají, výsledkem je zvíře s častými zdravotními problémy.

Běžným důsledkem příbuzenské plemenitby je „inbrídingová deprese“, pro kterou jsou typické málopočetné vrhy nebo potíže s plozením potomků nebo odchovem mláďat. Feny, které pocházejí z rodin, které stále produkují málopočetné vrhy, mohou trpět inbrídingovou depresí. Zvířata, která dokážou plodit nebo odchovávat potomky pouze pokud se jim dostane zvláštní pomoci člověka, jsou pro chov špatnou volbou. To však neznamená, že by lidé neměli svá zvířata správně ustájit a pečovat o ně, ovšem pokud pes nemá zájem o hárající fenu nebo pokud je fenu třeba násilím držet, aby se nebránila nebo neutekla při pokusu vyhnout se krytí, nebo pokud se neuklidní bez veterinárního zásahu nebo je schopná úmyslně zabít svá štěňata, ublížit jim či se o ně nestarat, jedná se o projevy inbrídingové deprese, a na takovém zvířeti by se chovat nemělo. Chovatelé by to neměli příliš přehánět a udržovat novorozená štěňata v téměř sterilních podmínkách, ani by se neměli uchylovat k téměř heroickým výkonům, aby udrželi naživu slabá štěňata. (Pro ty, kterým to připadá příliš kruté: zachraňte je, když chcete, ale nechovejte na nich.)

Inbríding nám dal mnoho psích plemen, která nám v dnešní době dělají radost, ale to už patří minulosti. Mají-li čistokrevní psi zůstat životaschopní i v nadcházejícím století, musí chovatelé změnit svou strategii a pracovat na dosažení svých cílů s větším důrazem na celkové zdraví a spojit úsilí, vedoucí ke snížení úrovně inbrídingu svých psů.

 C.A. Sharp je vydavatelem „Double Helix Network News“. Tento článek byl publikován ve Vydání VII, č. 1 (zima 1999). Je možné ho otisknout za podmínky, že nebude pozměněn jeho obsah a že bude řádně uveden jeho autor.

*   Letální ekvivalent je počet alel, které v homozygotní konstituci svého nositele usmrcují

 **Genetický drift znamená náhodné nepředání některého genu a rozmnožení jiného genu při křížení. Vzrůstá se snižující se velikostí populace. Čím je populace menší, tím větší je pravděpodobnost, že předávání genů z generace na generaci bude ovlivněno náhodnou fluktuací genové frekvence. Přitom se při reprodukci některý gen náhodně neodevzdá, jiný gen se rozmnoží. Genetický drift vede k homogenizaci populace. To může způsobit snižování adaptačního potenciálu populace k různě se měnícím podmínkám prostředí.