AZAWAKH:

Interview s Dr. Gabriele Meissen

MVDr. Gabriele Meissen získala svého prvního azavaka v roce 1986, a první vrh Tombouktou´s se narodil v Německu v roce 1994. Od té doby hraje chovatelská stanice Tombouktou´s v mezinárodním společenství chovatelů a majitelů azavaků důležitou roli. Doposud bylo v této chovatelské stanici odchováno 25 vrhů. Gabriele Meissen se zúčastnila výprav A.B.I.S. do zemí původu, jejichž hlavním cílem bylo studovat plemeno v jeho přirozeném prostředí a přivážet do Evropy azavaky pro obohacení evropského a amerického chovného programu.

Gabriele a Tombouktou´s U´Tidet, 2010

Co vás na azavakovi na první pohled nejvíce zaujalo?

Když jsem byla mladá, velice se mi líbili krátkosrstí dlouhonozí francouzští nebo italští honiči, například seggugio italiano nebo modrý gaskoňský honič. Chrti se mi nelíbili, protože jsem si myslela, že mají všichni klenutý hřbet a nosí ocas mezi zadníma nohama, což neodpovídalo mému tehdejšímu estetickému cítění. V polovině osmdesátých let byli azavaci skutečně vzácní a sotva se o nich dalo někde dočíst, takže jsem neměla tušení, že takové plemeno existuje. Jednou o víkendu v létě 1986 jsem se zašla podívat na výstavu chrtů, pořádanou v parku v malém městě nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. Doprovázela jsem tam kamaráda, který se chtěl podívat na deerhoundy. A tam jsem najednou uviděla pár červených krátkosrstých chrtů plných energické elegance. Připadalo mi, že zosobňují moji představu ideálního psa. V té chvíli jsem se do tohoto plemene do hloubi duše zamilovala, a mé okouzlení a vášeň trvají dodnes. Příliš jsem se tehdy styděla za majiteli těch psů zajít, ale nedokázala jsem od nich odtrhnout oči. Pak jsem jednou narazila na inzerát v časopise o chrtech a spojila jsem se s Ingrid Aigeldinger, majitelkou známé chovatelské stanice Al Hara´s ve Švýcarsku, která představovala první generaci malého počtu chovatelů azavaků. Velice dobře mi popsala okouzlující zvláštní povahu plemene, primitivní, nezávislé a často odtažité chování, což jen zvýšilo můj obdiv. V listopadu 1986 jsem odjela do Švýcarska a Ingrid mi svěřila mého prvního azavaka, Al Hara´s Jabu z čistě jugoslávské linie, fenku vynikajícího typu.

Žít s jedním nebo s větším množstvím těchto vysoce inteligentních přírodních chrtů je zážitek, který nelze s ničím srovnat.

Gabriele a její smečka; Tombouktou´s Amazzal, fena po psovi importovaném z Afriky

Můžete nám trochu přiblížit váš každodenní život s azavaky?

Mám pouze feny. V současné době všechny, až na nejstarší z nich, Takute Al Ifriqiya, kterou odchoval David Moore v USA, se narodily u mne doma. Když se rozhodnu nechat si štěně, zůstane se mnou až do smrti. Nikdy nedávám pryč žádného z dospělých psů, kteří se mnou žijí. Nezáleží na tom, zda vyrostli dle mých představ, jestli jsou úspěšní na výstavách nebo výstavy vůbec nemají rádi. Moji psi jsou součástí mé domácnosti, nedržím je venku v kotcích nebo doma v přepravních klecích. Užívají si pohodní na sedačce a někteří z nich dokonce spávají se mnou v posteli. Vedle mé profese veterinární lékařky jsou azavaci nejdůležitější součástí mého života. Chodí na každodenní procházky a téměř každý den mají možnost se vyběhat na volno. Mám několik tras, které střídám, takže vždycky najdou něco nového a zajímavého. Vždy necháván dvě nebo tři fenky běhat společně na volno, aby se mohly honit a vybít svou energii při vysoké rychlosti. Většinou se snažím upoutat jejich pozornost jednoduchými hrami, jako třeba odhazováním pamlsků, které musejí hledat. Tuto „čichací“ hru opravdu milují a odpoutává to jejich pozornost od snahy hledat něco, co by se dalo honit. Všechny fenky mají celkem dobré přivolání, což je něco, čeho lze u azavaků docílit v daleko vyšší míře než u jiných orientálních chrtů. Metodou pozitivní motivace se učí velice rychle a snadno. Pokud dostanou odměnu, když přiběhnou, pochopí během pár minut, co po nich chcete. Totéž platí pro povely „sedni“ a „lehni“. Většinou i osmitýdenní nebo mladší štěně povel po pár minutách pochopí a už nikdy ho nezapomene. Občas se účastníme coursingových tréninků nebo tréninku na ovále, a štěňata několik měsíců navštěvují štěněcí školku. Krmím granulemi (s nízkým obsahem bílkovin) v kombinaci s mlékem nebo mléčnými výrobky, které přidávám ráno, a odpoledne syrovým masem s jáhlovou kaší (což je jejich hlavní potrava v Africe) a různými doplňky, jako je zelenina, mořská řasa atd.. Považuji za vhodné se vyhýbat krmení potravou s vysokým obsahem bílkovin a tuku, zvláště u štěňat a mladých azavaků v období růstu. Kromě toho, že se objevilo několik vzácných případů onemocnění radius curvus, by mladí psi rostli příliš rychle, což by mohlo mít špatný vliv na vývoj kostry a kloubů.

Vrh Tombouktou´s "J" s vysokým procentem africké krve

V čem podle vás spočívají největší rozdíly mezi azavaky a ostatními chrty?

Azavak patří mezi orientální chrty a má stejně nezávislou povahu, ale kromě loveckého instinktu má silněji vyvinuté teritoriální chování a hlídací instinkt, který nelze srovnávat s plemeny „skupiny K9“, spíše se totiž podobá pasteveckým psům. Řekla bych, že ze všech orientálních chrtů (které znám) žije azavak s nomády v “nejprimitivnějších“ podmínkách. Většinou nejsou chováni v oploceném prostoru a žijí volně v okolí tábora nomádů nebo vesnice, podobně jako páriové. Hlídají velice rozlehlý prostor a štěkotem oznamují přítomnost jakéhokoliv vetřelce. Doprovázejí své lidi na lovu a ti se s nimi dělí o potravu, složenou většinou z vařených jáhel a mléčných výrobků. Někteří z nich samozřejmě spávají ve stanech nebo v chýších, ovšem většina z nich si vyhrabe vlastní doupě v zemi blízko nějakého stinného místa, třeba pod akáciovým keřem. Takže dle mého názoru azavak rozhodně patří mezi primitivní plemena s nižším stupněm domestikace.

O azavacích se vypráví celá řada mýtů. Jsou mezi nimi některé, které je třeba vyvrátit?

Žiji s azavaky a věnuji se jejich chovu víc než polovinu svého života, a předsudek vůči povaze azavaka, jehož chování se velice často mylně vykládá jako nebezpečné a nepředvídatelné, se vůbec nezměnil. Důvodem je špatná informovanost většiny lidí o tom, že mezi chováním více domestikovaných evropských plemen a většinou chrtích plemen jsou jisté významné rozdíly. Azavak, samozřejmě do různé míry dle dispozic každého jedince a vlivem dědičnosti a socializace jak u chovatele tak později i u majitele, je velice nedůvěřivý vůči všemu neznámému. V nových situacích se chová opatrně a nedůvěřivě a vyhýbá se neznámým lidem. V takových situacích azavak projevuje celou škálu reakcí – od pouhého ucouvnutí a udržování si odstupu až po hysterii a strachovou agresi, pokud si nemůže udržet určitou vzdálenost například od osob, které se k němu blíží. Takové chování mu v oblasti původu může zachránit život. Azavak se samozřejmě může dobře přizpůsobit životu v moderní civilizaci, ve městě nebo na venkově, pokud je dobře socializovaný. Musí žít v blízkosti svých lidí v domě. Pokud by byl držen v kotci venku, jen by se silněji rozvinulo jeho „primitivní“ chování. Stal by se dokonce ještě nedůvěřivějším, nezávislejším a divočejším.

Gabriele (vpravo) a její odchov

Jsem hluboce přesvědčená, že vedle blízkého vztahu se stálým a spolehlivým majitelem potřebuje mít azavak čas pro sebe, aniž by každou chvíli musel plnit nějaké příkazy. Jeho duše potřebuje dostat vlastní prostor, aby mohl být tím, kým je, a stát se vyrovnaným psem. Všechny řeči o nebezpečné povaze plemene šíří lidé, kteří nikdy nepochopili původ tohoto plemene a příčiny jeho chování. Azavak skutečně není pes pro každého, ovšem lidem s vhodnou osobností, kteří jim poskytnou správnou socializaci, stabilní zázemí a trpělivé vedení, toto plemeno učaruje. Sdílet život s jedním nebo větším množstvím těchto vysoce inteligentních přírodních chrtů je zážitek, který nelze s ničím srovnat.

Které jsou vaše nejdůležitější rady, které dáváte lidem, pro které je toto plemeno nové?

Pro mne je naprosto nezbytná časná a intenzívní socializace, samozřejmě již u chovatele, na které je třeba pracovat s trpělivostí a důsledností a pozitivním posilováním. Štěně, které se bojí něčeho nového a neznámého, se nikdy nesmí utěšovat, protože by se tím pozitivně posílil jeho strach a snaha se neznámému vyhnout. Chce to trpělivost a čas a štěně opakovaně seznamovat se situací nebo předmětem, jež byly příčinou strachové reakce, a štěně si na ně zvykne a strachu se zbaví (toto jsou ovšem pouze obecné rady ohledně výchovy, které platí pro všechna plemena psů, ne pouze pro azavaky). Je důležité, aby azavak opakovaně získával pozitivní zkušenosti s celou řadou různých lidí. Beru svá štěňata všude s sebou, do restaurací, do banky nebo na poštu. Někteří lidé, kteří mají děti, berou psy s sebou, když chodí vyzvedávat své děti do školky nebo do školy. Já s nimi chodím ke vchodu do supermarketů nebo na autobusovou stanici. Prostě aby se setkali s různými lidmi a poznali různé situace. Také nechávám lidi, aby jim dávali odměny. Většina azavaků by toho za potravu udělala skutečně hodně.

Když zájemci o štěně přijdou na návštěvu, nikdy takové lidi, kteří jsou natěšení na nový přírůstek do rodiny, nenechám, aby se na štěně vrhali, upřeně na něho hleděli, shýbali se k němu a snažili se s ním mazlit. Stačí si štěňat zpočátku nevšímat a po chvíli začnou být většinou všechna zvědavá a přijdou se na návštěvu podívat sama. Nikdy nepouštějte svého azavaka na volno, pokud jste nervózní nebo pokud vás tlačí čas. To pak pes vycítí vaši „auru“ nebo vibraci nervozity a mnohé z nich je pak proto těžké dostat zpátky na vodítko.

Objevují se hlasy, volající po azavakovi, který by byl otevřenější k cizím lidem; co si o tom myslíte vy?

Myslím si, že takoví lidé by možná byli spokojenější s pudlem? Domnívám se, že selekce na „přátelštějšího“ azavaka by nejen změnila charakter plemene, ale že by se také ztratilo mnoho z jeho jedinečnosti. Nemám teď na mysli panikařícího azavaka nebo jedince se zvýšenou agresí vůči ostatním psům nebo lidem. Takoví psi by samozřejmě do dalšího chovatelského programu zařazeni být neměli. Lidé by rádi viděli azavaka s temperamentem arabského hřebce, ovšem mírného jako ovečka. Nechápou, že se to navzájem vylučuje. Nemohu popřít, že existují azavaci, ve kterých je strach geneticky více upevněn nebo kteří mají nižší práh dráždivosti (podobně jako je tomu u celé řady jiných plemen), což vyvolává přehnané reakce i při velmi malém podráždění. Často ovšem takové chování bývá způsobeno nebo zhoršeno nesprávným zacházením nebo nedostatečnou socializací.

Jaký je váš názor na genetickou variabilitu a příbuzenskou plemenitbu?

Naše plemeno má velice malou genetickou základnu. Na počátku chovu začátkem sedmdesátých let existovaly dvě linie. Jugoslávská linie, vycházející pouze ze tří zakladatelů importovaných z Mali a Burkiny Faso, a linie francouzská, která byla založena na sedmi afrických zvířatech, dvou fenách a pěti psech. Později, v osmdesátých letech, francouzská chovatelská stanice Kel Tarbanassen importovala tři další azavaky, mezi nimi žíhanou fenu, a začala odchovávat štěňata. Počet zakladatelů chovu v Evropě je tedy velice malý. Od té doby bylo importováno několik dalších azavaků a celá řada z nich byla použita v chovu, aby se rozšířila genetická základna, která je ovšem ještě stále příliš malá na to, aby plemeno mimo Afriku z dlouhodobého hlediska mohlo přežít. Koeficient příbuzenské plemenitby a také ztráta předků za stávajících podmínek porostou dokonce i při pečlivé volbě chovných párů, což ovšem bohužel není případ většiny krytí v Evropě. Plemeno samozřejmě prošlo obdobími klasických chovatelských „hříchů“ v podobě intenzívní liniové plemenitby a přehnaně častého využívání populárních krycích psů, čímž se ještě více snížila genetická variabilita plemene.

Po období od poloviny devadesátých let do poloviny prvního desetiletí roku dva tisíce, kdy v několika chovatelských stanicích v Evropě a Americe bylo využito několik importovaných azavaků, došlo bohužel k obratu a v chovu se více využívají psi s „plným“ rodokmenem.

Těm, kdo se chtějí dozvědět větší podrobnosti o historii chovu a genetické situaci plemene bych doporučila přečíst si tento můj článek: Cesta z propasti

Jaký je váš názor na obecné znalosti rozhodčích plemene na výstavách?

Opravdu bych si přála, aby plemeno posuzovalo více specialistů. Staří zkušení rozhodčí, kteří ještě pamatují „staromódní“ autentičtější typ azavaka, pomalu odchází. Mnozí představitelé mladší generace rozhodčích, samozřejmě ne všichni, mají dle mého tendenci umísťovat na první místa vzhledově extrémnější jedince. Tím podporují rozhodnutí chovatelů a trend odchovávat extrémnější typy. Také bych si přála, abychom měli více rozhodčích, kteří by znali jedinečnou povahu plemene a přijali skutečnost, že azavak je k cizím lidem odtažitý. Není potřeba jim prohmatávat celé tělo jako zlatým retrívrům. Téměř každého azavaka lze naučit, aby si od rozhodčího nechal zkontrolovat zuby a varlata. Extrémní panika nebo agrese by se ve výstavním kruhu tolerovat neměla, ovšem já se domnívám, že rozhodčí by vždy měli brát v úvahu odtažitou povahu azavaka a vyhnout se příliš intenzivnímu fyzickému kontaktu.

            Tombouktou´s Jattay, syn Amazzal a psa s 50% africké krve, přes své mládí již velice úspěšný na výstavách

Co považujete za největší problémy pro chov v současnosti i v budoucnu?

Jak jsem již uvedla, plemeno je vysoce ohroženo velmi malou chovnou základnou jak v Evropě tak i v USA. Valná většina členů komunity chovatelů azavaků nebude asi mými následujícími slovy příliš nadšená, a ráda bych se za svá otevřená slova předem omluvila všem lidem a novým chovatelům, kterým na plemeni skutečně záleží a kteří se chtějí učit.

Nemohu popřít, že bych také neviděla ráda své odchovy vyhrávat ceny a výstavní tituly – koho by to netěšilo? Rovněž nejsem proti vystavování psů. To, co kritizuji, je nová móda extenzívního vystavování na takové úrovni, která nemá nic společného se selekcí psů pro chov. V těchto případech se azavak stává obětí a předmětem skupiny lidí, kteří vystavují pouze proto, aby vyhráli za každou cenu, a samozřejmě tomuto cíli podřizují i své chovatelské strategie!

Azavak se pro takové lidi díky svému extrémnímu exteriéru a jedinečnému chování stává stále módnějším psem. Tato tendence v současnosti sílí, protože plemeno bylo uznáno americkým AKC, takže i Američané začínají vystavovat „exoticky jemného“ azavaka. Jedinečné primitivní rysy povahy azavaka, které jsem tu již uvedla a pokusila se vysvětlit, z něho nečiní ideální plemeno pro příliš časté vystavování (někdy již dokonce s profesionálními handlery, kteří s nimi jezdí po světě, takže psi mění nejen své prostředí, ale také člověka, ke kterému si vytvořili pouto, což je zcela v rozporu s jejich povahou).

Tato rostoucí skupina komunity chovatelů azavaků má samozřejmě zájem produkovat nové generace výstavních vítězů, aniž by měla hlubší znalost a zájem o historii plemene a genetické problémy. Vytvářejí chovatelské strategie, produkující čím dál extrémnější výstavní typy, kryjí šampióna šampiónem, aniž by se zajímali o jejich předky, o úroveň příbuzenské plemenitby a ztráty předků, které takovým spojením způsobí. Nemají nejmenší zájem o genetiku, ignorují ji nebo dokonce nemají žádné znalosti z oblasti moderní dědičnosti v chovu psů nebo chovatelských strategií, zaměřených na zpomalení další ztráty genetické variability. Ráda bych zde citovala větu, kterou jsem nedávno četla a která krátce a výstižně popisuje situaci plemene: „Skutečná populace azavaka (v sahelské oblasti, ze které plemeno pochází) se opravdu zmenšuje – a na druhé straně se zdá, že příbuzenská plemenitba s cílem získat výstavní typ v Evropě se vymyká kontrole. Nebo by se spíš dalo říci, že kontrole se vymyká ignorantství většiny.“

Uvedu jen jeden nedávný případ: vrh, odchovaný na výstavně velice úspěšných jedincích. V deseti generacích rodokmenu tohoto vrhu se jeden známý a oblíbený krycí pes objevuje 17x v prvních sedmi generacích rodokmenu. Dále 27x v devíti generacích, a až na pět poměrně vzdálených předků, azavaků z oblasti původu, je rodokmen vrhu ukázkou velice úzké liniové plemenitby, která stojí na několika málo (13) zakladatelích chovu azavaka v Evropě. Tato štěňata budou vyvezena do celého světa, budou vyhrávat výstavy a použita v chovu, což bude bohužel znamenat jen další zúžení chovné základy plemene. Pokud mohu mluvit otevřeně, toto je dle mého „genetický zločin“ spáchaný na plemeni.

Já prostě musím využít příležitosti a promluvit otevřeně a nahlas o svých obavách z toho, kam takový vývoj spěje. Nová popularita azavaka mezi lidmi, které fascinuje jeho atraktivní vzhled a kterým jde jen o získávání výstavních vítězství, čemuž podřizují své chovatelské strategie, zničí práci většiny z nás, kteří jsme se chovu věnovali posledních dvacet let.

Podnikali jsme cesty do Afriky, abychom získali nové geny, psali jsme články, shromažďovali empirická data, snažili se začleňovat dovezené psy do svých chovatelských programů, abychom rozšířili chovnou základnu. Teď však tato nová móda naši snahu uchovat plemeno zničí během pouhých pár let. Musím přiznat, že budoucnost azavaka v Evropě a Americe optimisticky nevidím. Neztrácím však naději, že až se jednoho dne politická situace v oblasti zklidní, budou mít někteří z nás šanci přivézt několik dalších psů z jejich domoviny, abychom se mohli věnovat chovu s lepším pocitem aspoň ještě po pár dalších generací.