Azawakh - africký chrt

Jaká je budoucnost azavaka v Americe?

Doposud zůstával azavak bezpečně a jistě skrytý před zájmem široké kynologické veřejnosti coby málopočetné plemeno. Pouze výstřední podivíni, dostatečně svérázní a ochotní riskovat a zacházet do krajních mezí, byli ochotni vyvinout veškeré úsilí ke získání tohoto plemene a prožít život po jeho boku. Azavaci opravdu mají své zvláštnosti! Většina z nás, kteří s nimi žijeme, dokážeme donekonečna hovořit o složitosti a obtížnosti života s azavaky stejně jako o tom, jak nám na nich vše připadá úžasné. Všichni jsme si prošli určitým „procesem učení“.

Když jsem s plemenem začínala, dostávala jsem často otázku – tolikrát, že už si to ani nepamatuji – „Proč zrovna azavak?“ Ptali se mne většinou majitelé a chovatelé saluk, kteří si zřejmě nedokázali představit, proč by vůbec někdo mohl chtít nějaké jiné plemeno kromě toho, které si oni tolik zamilovali.

Jenže majitelé azavaků vědí své. My víme, že azavak není pro každého. Víme, že je v něm něco zvláštního a nádherného, cosi neuchopitelného, co nelze jednoduše spoutat slovy, jež definují, tvarují a hodnotí. Má v sobě něco, co se vymyká běžnému pohledu na svět, něco prchavého, co v sobě žádné jiné plemeno nemá. A právě tato vlastnost probudila naše city a získala si naše srdce! Právě proto my, které toto plemeno uchvátilo, jsme mu tolik oddáni.

Mám pocit, že přesně tato vlastnost většinou u ostatních plemen vymizela nebo byla výrazně pozměněna. Je to něco, co nás vrací zpět k čemusi prapůvodnímu, primitivnímu a divokému. Jedná se spíše o prapůvodní vztah sobě rovných bytostí než o nadvládu jednoho nad druhým. Díky své odtažité povaze, doprovázené přirozeným půvabem a složitým intelektem, se azavak ocitá někde na půli cesty mezi šakalem či vlkem a zcela domestikovaným psem. Působí dojmem, že zůstává dráždivě těsně za hranicí úplné domestikace. Bývá divoce nezávislý i naprosto oddaný a je toho spousta, co jej činí zároveň přitažlivým i ne zrovna jednoduchým společníkem.

 © Photo:Luis Moreno

Návštěva azavačí smečky: návštěva neprojevuje zdánlivě žádný zájem o kontakt se psy; psi jsou zvědaví a snaha o komunikaci vychází z jejich strany.

Díky této vlastnosti to bývá často právě azavak, který odhaduje člověka při každém novém setkání. To on rozhoduje o vás a ne naopak. Neuděláte na něho dojem jenom proto, že jste pouze další člověk, stejný jako ten, kterého má rád. To, že patříte ke stejnému živočišnému druhu, z vás nedělá sympatického nebo důvěryhodného člověka jako je „ten jeho“. Nebude se před vámi válet na zádech ani se nebude ponižovat, aby si získal vaši náklonnost. Naopak jste to vy, nově příchozí, kdo musí projevit trpělivost, sebedůvěru a jistý nezájem psa okamžitě „pozdravit“, abyste vzbudili přirozenou zvědavost azavaka a jeho zájem o navázání nového přátelství. 

 © Photo: Luis Moreno

Návštěva azavačí smečky: zájem psů o návštěvu vzrůstá, oboustraná komunikace může začít.

Zdá se, že právě díky této vlastnosti se nejčastěji do plemene bezhlavě zamiluje člověk, který ho dříve neznal.

Díky této vlastnosti se ovšem také lidé ptají: „Proč právě azavak?“

A právě proto azavak není pro každého.

Toto jsou vlastnosti, na které v nějaké formě narazila většina z nás, kteří již azavaka máme. My, co s nimi žijeme, jsme se jim přizpůsobili. Občas to může být frustrující, ale přesto je tu něco, co stojí zato. My, kteří jsme se pro plemeno nadchli, tuto odtažitost a primitivnější vlastnosti upřímně obdivujeme i přesto, že možná vyžadují, abychom si prošli „procesem učení“ a byli tak schopni je náležitě zvládnout. 

 © Photo: Jana Vrbacká

Setkání s neznámým psem - počáteční seznamování

Jenže celá řada lidí ze západu, zvláště Američané, očekávají, že jejich psi budou „přátelští“ a že „budou mít rádi“ každého. Nevím, kde se tohle vzalo. (Vyžadujeme to od svých psů proto, že my sami si přejeme být přátelštější a vycházet dobře s každým, koho potkáme?) 

 © Photo:Jana Vrbacká

Po krátkém seznámení si psi začínají hrát

Tito psi, kteří zde byli od pradávna až do dnešní doby, aby pomáhali při lovu a hlídali tábor před nebezpečím, budou k neznámému přirozeně podezíraví. Zvýšená vnímavost ke všemu, co se odlišuje od běžné situace, pomáhá upozornit obyvatele tábora, kteří pak takového včasného varování mohou využít k vlastnímu prospěchu. Pes, který štěkal na cizí osoby na svém teritoriu, byl ceněn, protože lidé tak byli upozorněni, že někdo přichází. Přítel nebo nepřítel? Azavak, který dnes žije v oblasti Západní Afriky, stále tuto základní funkci plní. To naše potřeby, potřeby lidí ze Západu, se změnily.

Chceme, aby psi byli našimi společníky, našimi domácími mazlíčky. Většina z nás od nich nečeká, že nás upozorní, že se smečka šakalů právě chystá napadnout náš dobytek, že je v táboře jedovatý had nebo že někdo vnikl na naše území. Většina z nás se na ně nespoléhá jako na pracovní psy, kteří nám pomohou získat maso na náš stůl. Všechny tyto vlastnosti jsou však v plemeni azavak stále nesmírně živé.

Takže jakou roli toto plemeno plní nebo by mělo plnit v budoucnosti, která ho čeká v Americe?

Tyto vlastnosti, kdysi užitečné, mohou současnému západnímu člověku činit potíže. Mnohdy žijeme v moderních, trochu stísněných podmínkách na okrajích nebo v centrech měst, kde je třeba reagovat a vyrovnávat se s celou řadou vzruchů, se spoustou lidí procházejících kolem a velkým počtem psů, kteří se všichni pohybují na stejném území. Veverky, plastové sáčky hnané větrem, cyklisti… Chceme s naším psem chodit po chodníku nebo si zajít do psího výběhu, na pláž nebo si vyrazit po turistické stezce a bezproblémově vycházet s ostatními lidmi a psy, kteří si užívají volný čas stejně jako my. Čím dál více lidí si všímá krásy tohoto plemene a chtějí si azavaka pořídit jako výstavního psa. Ovšem co má výdrž v postoji při posuzování na soutěži krásy společného s přirozenou touhou zvířete běhat a honit nebo procházet rozsáhlé území či upozorňovat na něco, co se vyskytne v jejich prostředí? Ať se již jedná o psy výstavní, domácí mazlíčky nebo psy určené na různé jiné soutěže, je nezbytně nutné chápat pracovní vlastnosti plemene, formované na základě tisíciletých potřeb lidí, kteří je původně chovali. Avšak často po nich jednoduše požadujeme, aby se nám okamžitě přizpůsobili a ihned zapadli do našeho současného života. 

 © Photo:Petr Fiala

Společenský život s azavaky: 5 osob, 8 azavaků a jeden ibizský podenco, pocházející ze čtyř různých smeček, v jedné místnosti

Jsou lidé, kteří budou tvrdit, že naučit se s tímto plemenem správně zacházet nemusí být zapotřebí. Že by psi jednoduše měli mít přátelštější otevřenější povahu, kterou by dokázal zvládnout kdokoliv. Já věřím, že takový názor správný není a že to jasná snaha měnit plemeno podle západních potřeb místo toho, aby se zachovaly původní pracovní vlastnosti, které přetrvaly tisíce let.

Vyrovnaná povaha azavaka, taková, jaká je, z nich nečiní zvířata nezvládnutelná nebo neschopná se přizpůsobit modernímu prostředí. Spíše jde o to, že lidé budou muset být lepšími majiteli a pracovat sami na sobě tak, aby dokázali vnímat a chápat chování zvířete a být tak schopni klidně a spolehlivě vést své psy během výcviku a socializace, a v některých situacích včas a bez váhání zasáhnout.

Možná, že když se na tyto vlastnosti podíváme s otevřenou myslí a dokážeme ocenit jejich užitečnost pro lidi v oblasti původu během uplynulých staletí, budeme schopni nalézt vyvážený přístup ke společnému životu s těmito obdivuhodnými bytostmi v moderním západním světě. 

 © Photo:Luis Moreno

Azavaci ve velkoměstě: bez obojku a vodítka, v klidu komunikují s neznámým psem v městském parku

Cesta vpřed může vést k využití jejich přirozených instinktů, kdy uvedeme tyto prapůvodní vlastnosti do praktického života, abychom je uchovali pro budoucnost. Jak si bude plemeno získávat širší oblibu, je třeba klást větší důraz na činnosti, které podněcují intelekt a atletické schopnosti zvířat. Měli bychom získat větší zájem těch, kteří se se svými psy zaměřují na práci / výkon. Je zde také otázka pro ty, kteří mají zájem na „uchování“ plemene – co si přejeme ponechat z oné základní, neuchopitelné části charakteru, kterou v sobě azavak nese, a co všechno v sobě „uchování plemene“ vlastně zahrnuje?

Je vůbec možné chovat a udržet plemeno v jiném čase a prostoru, v jiných podmínkách, aniž bychom ho nevyhnutelně změnili? Aniž bychom ho museli přizpůsobit našim individuálním osobním potřebám a / nebo současnému životnímu stylu?

Doposud jsme my, kteří jsme měli možnost poznat azavaka v oblastech západního světa, tvořili pouze omezenou skupinku. Vzhledem k tomu, že uznání plemene Americkým kynologickým klubem je již na obzoru a vzrůstá zájem ze strany majitelů psů, jsme to my, lidé s opravdovou vášní a zanícením pro plemeno, kdo musí napomoci při vytyčení cesty do budoucnosti pro plemeno azavak v Americe.

© Marya Morales

Výběr fotografií a texty pod nimi: Jana Vrbacká

Reakce Dr. Wernera Rödera:

Sdílím váš skeptický pohled na budoucnost plemene azavak v západním světě po té, co ztratí status „málopočetného plemene“ a stane se objektem, poutajícím pozornost na akcích Kynologického klubu. Objektem, který bude vyvolávat zájem majitelů psů, motivovaný zvědavostí, marnivostí a obchodními zájmy bez důkladných kynologických znalostí a intelektuální / emoční schopnosti chápat důležitost dědictví jednoho z posledních představitelů prapůvodních psích plemen. Jedná se téměř o dialektický problém: aby plemeno přežilo, je zapotřebí vytvořit mnohem větší základnu majitelů a chovatelů. Na druhé straně však popularizace otevírá cestu možné destrukci původního psího plemene, ke které mnohdy dochází vlivem působení anglo-evropských kynologických organizací od druhé poloviny devatenáctého století. Stojí zato se pokusit udržet tento vývoj pod určitou kontrolou a doufat v účinnost vzdělávání. Toto se netýká pouze oblasti genetiky, ale také – jak poukazuje výše uvedený článek – problematiky chování v kontextu našich společenských systémů.

V naší části světa je možné vidět, jak roste přesvědčení mezi chovateli, majiteli a – což je nejhorší – mezi výstavními rozhodčími a tudíž i mezi širokou veřejností, že na azavaka si „nelze sáhnout“ kvůli jeho přirozené povaze, a socializovaní jedinci jsou považováni za netypické. Předpoklad, že „společenská nezpůsobilost“, šířící se u azavaků v evropských liniích, je důsledkem inbrídingové deprese, je zatím stále pouze hypotetický. Zdá se však, že po pozitivním intermezzu v devadesátých a pozdějších letech, ke kterému došlo díky novým importům ze zemí původu a jejich potomkům, se záchvaty paniky a / nebo agrese u azavaků znovu začínají stávat ve výstavních kruzích celkem běžným jevem. Obecná tolerance sociopatického chování azavaků ze strany výstavních rozhodčích, případně ještě doprovázená vynikajícím oceněním, poslouží v budoucnu jako povzbuzení pro chovatelský přístup, který nebere v úvahu povahové vlastnosti, a podpoří takové majitele, kteří jsou neschopní či neochotní komunikovat s azavaky v souladu s jejich přirozenými povahovými vlastnostmi. Druhou (a možná zvláště americkou) stranou mince je poptávka po psech, kteří jsou bezproblémovými doplňky pro volný čas s omezeným spektrem sociálních projevů. Takový přístup opět představuje v případě přírodních plemen velice nebezpečné nepochopení jejich podstaty.

Nedávno jsem se probíral archivním materiálem našich expedic do Burkiny a Mali v roce 2000. Účelem filmu (kamera: Dr.Lutz Vollweiler) bylo zdokumentovat zbarvení, znaky a fenotypovou variabilitu azavaků a jejich přirozené prostředí. Ve filmu je také možné sledovat poměrně komplexní vzorce chování azavaků vůči jejich pánům, rodinám a návštěvníkům tábora. V případě návštěvníků se reakce psů pohybují od udržování určitého odstupu a různého stupně ostražitosti až po velice úzký kontakt. V žádném případě není vidět agresivní reakce nebo paniku. Základní důvěra psů k majitelům je očividná, navzdory někdy poměrně tvrdému zacházení. Azavaci jsou schopni se přiměřeně přizpůsobit požadavkům západního životního stylu, pokud jsou vedeni inteligentním způsobem – lidmi, kteří mají dostatečné vědomosti, což zcela jistě není „každý“.

Azavak v Africe - film ABIS

© Dr. Werner Röder

_______________________________________________________________

Marya Morales je předsedkyní Amerického azawakh klubu. Žije se svými azavaky v Novém Mexiku v USA. V roce 2007 se zúčastnila expedice ABIS do Mali, Burkiny Faso a Nigeru. Zájemci mohou navštívit její osobní blog.

Dr. Werner Röder žije v Německu a je jedním ze zakladatelů ABIS, organizace na uchování původního azavaka v Africe i mimo Afriku. Je organizátorem výprav ABIS do zemí původu azavaka. Vlastní chovatelskou stanici azavaků of Silverdale.