O povaze azavaka už napsali jiní daleko povolanější lidé než jsem já. V češtině je možné si přečíst článek od paní Dany Kupkové (ch. st. Faranda Bohemia) na http://www.azawakh.eu/inpage/povaha-azavaka/ , další zajímavé články ve francouzštině, angličtině nebo němčině jsou mimo jiné na stránkách ch. st. Tombouktou´s http://www.tombouktous-azawakhs.de/index1e.html  nebo De Garde Epee http://www.azawakh.fr/ .

 A jak to vidím já?

 „Každý má takového azavaka, jakého si zaslouží.“ (Werner Röder, Německo, chovatelská stanice azavaků of Silverdale, zakladatel organizace na záchranu azavaků ABIS)

 A já říkám: „Člověk vždycky nakonec dostane to, o co si koleduje…“

Kdysi jsem se zmínila kolegyni, která prožila dětství v Mali, že mám azavaka, psa Tuaregů. Její reakce byla: „Na ty se pamatuji. Byli to takoví hubení hafani, když člověk třicet metrů od nich prudce zvedl ruku, dávali se na útěk... To víš, Tuaregové a jejich přezíravý přístup k životu... S ničím a nikým se nemazlí, život je tam drsný...“

Azavak je méně domestikované plemeno chrta, na jehož vyšlechtění se člověk podílel pouze minimálně. Patří mezi tzv. přírodní plemena. Vše na azavakovi, od vzhledu až k povaze, bylo formováno přírodními a životními podmínkami k naprosté dokonalosti tak, aby byl schopen přežít. Pokud jde o přírodní plemena vůbec, lze říci, že na svět přicházejí dokonalá, dokonale vybavená pro přežití v prostředí svého vzniku. Přírodní výběr je v jejich případě opravdu ten nejlepší chovatelský program. Když je z jejich domoviny člověk přesune do naší civilizace, zvířata se ocitají v pro ně nepřirozeném světě, a pokud nejsou geneticky „deformována“ nevhodným chovatelským programem, zachovávají si své původní a přirozené vlastnosti a reakce, které se z úhlu pohledu našich zažitých stereotypů mohou jevit úplně jinak, než čím ve skutečnosti jsou.

 Na různých kynologických akcích a setkáních hodnotí lidé povahu azavaka slovy „bázlivý, agresivní, nevyrovnaný, atd.“, aniž by se vůbec zamysleli nad tím, že to, co vidí, je spíše odrazem vztahu majitele a psa než charakteru zvířete, se kterým přišlo na svět. Jistě jsou v chovu azavaků (stejně jako v chovu snad většiny plemen) linie se složitější povahou a potenciální nový majitel by se měl opravdu zajímat o linii, ze které si štěně bere, ovšem s každým psem lze pracovat, vychovat ho tak, aby se s ním dalo klidně žít. Těch opravdu extrémních případů příliš mnoho není a pokud ano, většinou bývají výsledkem nevhodného přístupu ke zvířeti. Spíš by se dalo říct, že jsou psi jednodušší či složitější na výchovu a lepší a horší majitelé. Jenže člověk si málokdy dokáže přiznat, že za něco může on, že něco ve výchově nezvládl. Daleko jednodušší je říkat „ten pes je hrozný... to proto, že je od tamtoho chovatele (což je velice oblíbené rčení)… on tohle nesnáší... je takový nezvládnutelný...“ U azavaka takovéto soudy dokonce nacházejí oporu v různých článcích a výrocích „znalců“ plemene. Při projevech agresívního nebo bázlivého chování bývá problém většinou v tom, že se pes necítí v bezpečí. To proto, že jeho majitel není dobrým vůdcem smečky, nebo lépe řečeno dobrou oporou a průvodcem psího parťáka ve světě lidí, nebo také z důvodu prožitých traumat. Azavaci se ve své původní domovině musejí spoléhat sami na sebe, musejí reagovat na podněty okolního světa tak, aby přežili. Bývají proto velice samostatní, učí se zkušeností, a také velice citlivě reagují na dění ve smečce. Azavak, jako snad každé smečkové zvíře, potřebuje za sebou cítit oporu své smečky, oporu fungující organizace (kterou je majitel, jeho rodina, pes – nebo psi) s přesně stanovenými pravidly. Je tedy na majiteli, aby tato pravidla stanovil a sám je důsledně dodržoval.

 V životě není nic zadarmo. Myslím, že pokud chce kdokoliv prožít kus života s jakýmkoliv přírodním plemenem, musí hlavně na sobě dost tvrdě zapracovat, hodně toho pochopit a všímat si spousty věcí, o kterých třeba dříve coby majitel plemen cíleně vyšlechtěných člověkem přemýšlet téměř nemusel. Snad valná většina takovýchto kulturních plemen se rodí s láskou a důvěrou k člověku, je to něco, co je jim vrozené, a je pak pouze na majiteli, jak s tímto darem dokáže zacházet. U většiny azavaků si však lásku a důvěru a také poslušnost svého psa musí majitel zasloužit svým přístupem k němu. Azavaci většinou dokážou naprosto skvěle číst v lidském nitru. Pokud se někdo ke psu chová sice korektně, ale uvnitř sebe ho nepřijal, nese si v sobě z jakéhokoliv důvodu určitý problém ve vztahu k němu, azavak to velice snadno vycítí a jeho chování vůči takové osobě může být problematické, od vyhýbání se jakémukoliv fyzickému kontaktu až k projevům agrese. Sama jsem byla svědkem toho, jak téměř ze dne na den zmizely u azavaka projevy plachosti vůči členu rodiny, který pochopil, že v prvé řadě musí změnit něco uvnitř sebe ve vztahu k psovi, a teprve po té může čekat, že mu citlivé zvíře začne důvěřovat.

Azavak opravdu není pes pro každého. Člověk, který je povrchní, není ochoten pracovat sám na sobě, nemá schopnost či chuť se zabývat důkladně svým psem a jeho socializací a výchovou a očekává, že vše půjde „tak nějak samo“, by si azavaka rozhodně pořizovat neměl. Pokud je fyzická krása a elegance tohoto výjimečného plemene pouze jediným motivem, proč ho mít či chovat, je lépe se poohlédnout po plemeni jiném. Azavak je totiž mnohem víc než jen elegantní zvíře, které majiteli pomůže získat výstavní poháry či chovatelský věhlas. Je to citlivý, inteligentní pes, skvělý společník, který si zaslouží, aby se s ním zacházelo odpovídajícím způsobem. Aby nebyl pouhým prostředkem k dosažení lidských ambicí, mnohdy malicherných a bez hlubšího smyslu. Azavak, to je způsob života. Způsob myšlení. Je krásný vnitřně, ještě krásnější než na pohled. Má v sobě křehkost i tvrdost, absolutní oddanost i nezávislost, které převáží či budou v rovnováze podle toho, jak s ním jeho člověk dokáže komunikovat a pracovat. Velice se mi líbí slova známého italského chovatele azavaků pana Alberta Rossiho (ch. st. Tigidit, Itálie), která na svých internetových stránkách cituje i Dr. Gabriele Meissen: „Vychovávat azavaka je jako budovat velice křehkou stavbu, je k tomu zapotřebí veliké citlivosti, ovšem ta stavba se může celá v jediné chvíli zřítit. Ale každá minuta, po kterou trvá, vás naplňuje hlubokým pocitem štěstí.“

 Soužití s azavaky je pro mě jedna nádherná nekončící lekce o přírodě. Našla jsem v nich samu sebe. Líbí se mi sledovat mé psy, číst jim z očí, z řeči jejich těla, učit se vidět a vnímat svět z jejich perspektivy. Každý z mých pejsků je docela jiný, vyžaduje naprosto odlišný přístup. Každý ode mne dostává něco jiného a také mi něco jiného dává. Ale díky jim oběma se mi otevírá bohatý svět, do kterého jsem v minulosti dokázala jen lehce nakouknout.