Amanar
21. ledna 2004 mě zaskočila smutná zpráva z Německa. Amanara, z afrického Mali importovaného dědečka mého pejska, srazilo a na místě zabilo auto.
Amanara jsem pro sebe objevila před léty na internetu, když jsem hledala kontakty na chovatele azavaků. Na Amanarovi bylo něco, co mě k němu přitahovalo. Připadalo mi, že mezi africkými importy jaksi vyčnívá, nejen vzhledem a z mého pohledu naprosto nádherným zbarvením… Stal se mým vysněným pejskem a já si přála mít doma za každou cenu jeho potomka. Když jsem si o několik měsíců později jela do Frankfurtu k MVDr. Gabriele Meissen pro Amanarova vnuka, vznášela jsem se štěstím, že se mi splnil velký sen. A nechala jsem si vyprávět Amanarův příběh od Gabi, která ho před několika lety do Evropy přivezla.
Amanarova pouť začala v Mali. Začátkem roku 1996 se do oblasti Mali, Nigeru a Burkina Faso vydala téměř už tradičně výprava A.B.I.S. Nejen mapovat výskyt azavaka v jeho původní domovině, fotit, dělat statistiky či přivézt do Evropy čerstvou krev na oživení chovu, ale i pomáhat místním lidem. Financovat školu pro jejich děti, potraviny a vůbec jim pomoct zachovat jejich původní kulturu, začátkem devadesátých let devastovanou válkami a pohraničními konflikty. Lidé, procházející takovým obdobím, nemívají čas starat se ani sami o sebe, natož ještě živit psy. A jak oni, tak jejich čtyřnozí přátelé, si pomoc určitě zaslouží.
Toho roku se k výpravě přidala i veterinářka a chovatelka azavaků z Německa, Gabi Meissen. Mimo jiné se během cesty podílela i na očkování azavaků proti vzteklině, která bývá v této části světa dost závažným problémem. Pokud se někde tohle smrtelné onemocnění objeví, místo očkování zvířat volí místní vlády za pomoci vojska levnější variantu: nemilosrdné vybíjení psů, tedy i azavaků. Psi, očkovaní A.B.I.S. a opatření visačkou na obojku informující o naočkování, mají větší šanci tyto „čistky“ přežít.
Při projíždění údolím Azawakh v Mali zastihla výpravu noc v blízkosti tuarežské vesnice Anouzengrene. Pohostinní obyvatelé pozvali cestovatele, aby strávili noc u nich. A druhý den ráno, když se Gabi procházela vesnicí, uviděla ve vyhrabané mělké díře pod akáciovým keřem asi čtyřměsíční žíhané štěně s bílými znaky. Okamžitě jí padlo do oka a bylo jí jasné, že na své pouti Saharou našla, co hledala. Pejsek byl nedůvěřivý a nechtěl na sebe nechat neznámé lidi sáhnout. Syn majitele musel štěně vytáhnout a přidržet, aby si ho Gabi mohla poprvé pohladit. Ale co dál? Jak pejska získat?
Dostat azavaka od Tuaregů není nic jednoduchého. Pokud narazíte na pejska, kterého byste chtěli, nemůžete jen tak zajít za jeho majitelem a nabídnout mu za štěně peníze. To by bylo považováno za nezdvořilé, byla by to téměř urážka tuarežské důstojnosti. Musíte nejdříve situaci vyložit příteli majitele štěněte. Ten pak, velice zdvořile, přednese vaše přání majiteli psa. Pokud je vám ochoten štěně přenechat, může začít vyjednávání. Někdy to může trvat celé hodiny, během kterých popíjíte čaj a zdvořile konverzujete. Pokud se vám podaří udělat dobrý dojem a majitel pejska dojde k závěru, že vás může považovat za přítele, štěně vám daruje. Vy ale samozřejmě nemůžete jen poděkovat a odejít: dar se oplácí darem. Teď je řada na vás vzdát poctu vašemu novému tuarežskému příteli a obdarovat ho.
Podařilo se. Gabi pejska získala a ten se stal právoplatným členem výpravy. Tuaregové pejskovi říkali Akchi. To je jméno označující žíhaného azavaka – samce. Od Gabi dostal azaváček krásné jméno Amanar. Tak se v jazyce Tuaregů označuje souhvězdí Orion. Štěně brzy pochopilo, komu patří, a s Gabi se spřátelilo. Putovali spolu Saharou a malý azaváček neohroženě hlídal tábor svých nových přátel před vetřelci. V noci, stulený ve spacáku, zahříval Gabi před nočním chladem, a ta se s ním během dne dělila o jídlo.
Když Amanar přiletěl do Evropy, objevil se před ním docela neznámý svět. S nedůvěrou našlapoval po asfaltu. Jeho tlapky doposud znaly pouze písek pouště. Brzy se však s novým prostředím sžil. Domov našel u Gabininých přátel a začlenil se do smečky jejich psů. Vyrostl v hezkého, dobře vychovaného psa a stal se vášnivým závodníkem na coursingových dráhách. Postupně se stal otcem tří vrhů. V roce 1997 se po Amanarovi narodilo sedm žíhaných štěňat N-Tombouktou´s. V roce 1999 se stal otcem vrhu I 'shat-ehad a na jaře roku 2003 si Amanara pro svou Mouli de Garde Epée zvolila paní Susannah Kent z Británie. Amanarovy děti tak byly prvními azaváčky narozenými ve Spojeném království, které konečně uznalo azavaka jako čistokrevné plemeno v červenci 2003.
Jednou jsem se na výstavě v Německu osmělila oslovit Amanarova pána Gerharda Kellera, zda by mi Amanara, tehdy šestiletého, neukázal a zda bych si ho nemohla vyfotit. Byl samozřejmě potěšený mým zájmem a s pýchou mi svého afričana ukázal. Měla jsem pocit asi jako fanoušek, který se nenadále dostane do blízkosti své oblíbené filmové hvězdy. A jaký Amanar byl? Příjemný společník, zpočátku nedůvěřivý k nově příchozím, ovšem když mu návštěvník padl do oka, byl po nějaké chvíli schopen mu vyskočit na klín a nechat se rozmazlovat.
Amanar žil se svými lidmi osm let. Doprovázel je na dostihy, chodil na dlouhé procházky a udržoval si kondici během u kola. 15. ledna 2004 s ním jeho pán vyrazil na kole. Asi 500 metrů od domu se náhle Amanar zarazil a vysmekl se z obojku. Otočil se a zmizel za zatáčkou. Vypadalo to, že se rozběhl domů. Ještě nikdy nic podobného neudělal a určitě se ničeho nelekl. Jeho pán vyrazil na kole za ním, ale doma ho nenašel.
Okamžitě se rozběhla obrovská pátrací akce. Přátelé chrtaři pátrali kolem Frankfurtu na vlastní pěst i za pomoci letáků a nepřehlédnutelného oznámení v místních novinách. Během příštích šesti dní Amanara lidé vídali a často volali Gerhardovi. Dorazil však vždy jen pár minut po té, co pes znovu zmizel. Choval se plaše a nikoho k sobě nepustil, takže ho nikdo nemohl chytit. Venku byla zima, sníh se střídal s deštěm a v noci mrzlo. Obětaví lidé hledali Amanara 24 hodin denně.
Ve středu 21. ledna se opět ozval telefon. Amanar byl spatřen ve vesnici asi 25 km od místa, kde žil. Hledal zbytky jídla v odpadcích okolo domů. Na místo okamžitě vyrazilo několik lidí a chybělo jen pár minut, aby na místo dorazil i Amanarův pán. Ještě nikdy se k němu nedostal tak blízko a už se zdálo, že hledání bude mít šťastný konec. Pak se ale přiřítilo auto a Amanara srazilo, aniž by se jeho řidič vůbec pokusil přibrzdit. Amanar byl na místě mrtvý. Jeho pouť skončila a teď odpočívá na zahradě svých pánů.
Kdo ví, co ho tehdy přimělo utéct. Možná, že jeho africká krev, láska ke svobodě, se náhle probudila k životu, neodolatelná touha rozběhnout se volným prostorem, být svobodný, nezávislý, už navždycky.
Amanarův vnuk klidně podřimuje na svém křesle a slastně si vychutnává měkké polštáře a péči “svých lidí”. V žilách mu ale pulzuje africká krev, instinkty psa z pouště zatím spí, ale jsou jeho součástí. Nezávislost, věčná touha po svobodě… jsme si podobní víc než se zdá… jeden od druhého se učíme o zákonitostech dávno skrytých pod maskou našeho civilizovaného světa.
