Bodyguardi
Před třemi dny se nám stala taková zvláštní věc. Nevím, možná mám jen bujnou fantazii a o nic nešlo, ale je taky dost možné, že mě moji psí přátelé zachránili před hodně nepříjemným zážitkem… nebo bůhví čím.
Býváme hodně často a dlouho venku. Jakmile to počasí a mé pracovní vytížení dovolí, vyrážíme na procházky do lesoparků, které začínají prakticky za naší čtvrtí, a touláme se přírodou. Akha lítá a skáče kolem a nic jí neunikne. Tari, můj moudrý parťák, většinou ťape těsně za mnou a co chvíli do mě strčí čumáčkem. Už víme, kdy a kde koho asi potkáme, a vůbec bývá v lesoparcích dost živo díky blízkému univerzitnímu kampusu a kolejím. Každou chvíli proběhne běžec, projde někdo známý s pejskem, projede cyklista. Nikdy mne nenapadlo mít obavy, že bychom mohli narazit na někoho, komu by bylo lepší se vyhnout. Teď nevím.
Onehdy jsem vyrazila s pejsky na procházku později než obvykle. V našem lesíku už nikdo nebyl, známí pejskaři už byli v práci a sportující studenti ve škole. Začala jsem s pejsky stoupat do kopce po zpevněné cestě, vedoucí mezi lesem a domy, a po chvíli jsme se ocitli dost daleko od obytné části. Sundala jsem Akhášce povinný košík a začaly jsme si hrát. Tarimu jsem košík nechala, protože jeho zlozvyk sešrotovat a spolknout každou větev je o zdraví. Najednou se nahoře na kopci zjevila vysoká hubená postava a mířila si to po cestě proti nám. Minuli jsme se. Vyčouhlý mladík s nehezkým obličejem do mě zabodl pohled. Nelíbil se mi a Tarimu taky ne. Zvedl hlavu a koukl na chlapíka. Ten člověk vůbec nezapadal do typu lidí, které běžně potkáváme. Vzala jsem Tariho za obojek a šli jsme dál. Neotáčela jsem se a odbočila na lesní pěšinu, vedoucí dolů z kopce. Měla jsem divný pocit a chtěla jsem se nenápadně vrátit zpět, aniž by to vypadalo jako útěk, a zároveň jsem chtěla mít na očích toho člověka. Scházela jsem pěšinou a Akha zůstala kdesi vzadu za námi stát. Říkala jsem si, že se asi chlapíka lekla a čeká, až zmizí z dohledu. Jenže mladík odbočil z cesty a křovinami si to mířil rovnou k nám, tak, jako by nám chtěl odříznout cestu. Zůstala jsem stát a nápadným gestem jsem Tarimu sundala košík. Vyčkávala jsem. Kdo se chová jako oběť, tak se jí taky stane, říkala jsem si a bylo vidět, že se Tari po mém boku připravoval na totéž, co já. Tak pojď, napadlo mě s pohledem na chlápka, který najednou zaváhal. Hleděl na nás. Najednou se otočil a rychle vyrazil křovinami zpět na cestu, ze které přišel. Jak se po nás pořád otáčel, švihla ho větev do obličeje, až celý poskočil. Pocítila jsem zlomyslné zadostiučinění.
Sledovala jsem, jak se chlapík vrací nahoru do kopce. Volala jsem Akhu a chtěla jsem rychle zmizet, jenže Akha stála na cestě nad námi a ne a ne se hnout. Bylo vidět, že celou dobu sleduje pohyb toho podezřele se chovajícího člověka. Ne ze strachu, jak jsem si myslela, ale prostě proto, že si jen s Tarim rozdělili role. Tari hlídá mě a Akha sleduje okolí. A najednou spustila alarm. Byla to hlasitá série drsných hlubokých tónů – rrraf-rrraf-rrraf. Tak takhle jsem ji ještě štěkat neslyšela. Natáhla jsem krk, abych viděla, co se děje. Mladík opět odbočil z cesty a znovu se pokoušel dostat na pěšinu, na které jsem stála, jenže tentokrát by mi vpadl do zad. Ta mi ale jistila moje statečná holka. Ani ve snu mě nikdy nenapadlo, že tahle drobná, mírně plachá chrtička s něžným obličejíkem by něco takového dokázala, a už vůbec, že by někomu mohla nahnat strach. Stála tam, neustoupila ani o centimetr, a neohroženě na chlápka z plných plic křičela. A on se jí bál – a já se bála o ni, snažila jsem se ji přivolat, ale marně. Zrovna jsem se chystala vzít Tariho a jít Akhášce na pomoc, ale chlapík se dal raději na ústup a po chvíli zmizel nahoře na kopci a už se neukázal.
Akha přilítla celá šťastná, vysoko vyskakovala a dostalo se jí ohromné pochvaly, stejně jako Tarimu. Zvládli jsme to. Jsme prostě smečka, na kterou si jen tak nějaký úchylák nepřijde.
