Niebla
Už ani vlastně nevím, jak to přesně bylo…
V půli května jsem odjela díky svým kamarádům podenkářům na již třetí expedici za ibizskými podenky do Španělska. Všechny tři expedice by si samy o sobě zasloužily samostatné kapitolky v mém povídání, ale já mám plnou hlavu i srdce té poslední. Já, osoba pejsky posedlá, jsem se na ní totiž zamilovala až po uši a doteď se z toho dostávám.
Kdysi před léty jsem si při jedné z nepočítaných cest do Španělska koupila pejskařský časopis. Bylo v něm vyprávění lovce o fence andaluského podenka. Jmenovala se Lucero podle bílé lysinky na čumáčku, která zdobila její jinak červený krátký kožíšek. Lucero byla skvělá lovkyně, ale neměla dobrého pána. Utekla mu a začala žít divoce v horách, samostatná, odvážná, nespoutaná. Lovci z blízké vesnice ji chtěli chytit, každý ji chtěl mít pro sebe, nejlepšího loveckého psa, jakého znali. Jenže Lucero se nedala. Po nějaké době vrhla v noře v horách štěňata. Lovec, který příběh vyprávěl, nakonec získal jednu z jejích dcer. Z nory v horách si přinesl domů fenečku, která se stejně jako její matka stala legendární lovkyní a jeho věrnou přítelkyní na spoustu let.
Příběh fenky Lucero mi dlouho nešel z hlavy. Při jednom z výletů do španělských hor jsem uviděla pejska tuláka, malého rezavého ušatého krasavce, hrdě klusajícího na pohled nehostinnou vyprahlou krajinou. Napadlo mě, že pokud se mi nesplní můj sen pořídit si azavaka, pokusím se spojit s místními lovci a zjistit, zda bych si z cest po Španělsku nemohla přivézt živou vzpomínku – andaluského podenka. Jenže azavačí sen se mi bohatě splnil a Lucero i její příběh zapadly hluboko do mých vzpomínek.
Pak ale přišla ona podenčí expedice a víkend ve Vilanova D´Alcolea. Ukázky lovu, výstava nádherných honosných ibizanů, přehlídka odchovů všech typů podenků ze Španělska. Úžasná atmosféra, stovky psů, tisíce lidí. Veselý frmol všude kolem. Spousta podnětů k poznání, učení, pochopení.
A najednou… Už ani vlastně nevím, stalo se to opravdu takhle?
Procházela jsem kolem stánku organizace, která se zabývá zazvěřováním honiteb. V tom všem zmatku se stovkami psů a lidí kolem jsem najednou na sobě ucítila pohled… intenzívní energii… tiché volání… Otočila jsem hlavu a podívala se přímo do nádherných psích očí. Droboučká sněhobílá fenečka ležela uvnitř stánku na židli a v procházejícím davu její pohled padl právě na mě. Zůstala jsem stát jako přikovaná. Nechápala jsem, co se to děje… byl to zvláštní pocit. Koukla jsem na pult stánku a uviděla cedulku: Prodá se fenka andaluského podenka, věk 5,5 měsíce. Dala jsem se do řeči s pány za pultem a požádala je, jestli smím za fenečkou a pohladit si ji. Sklonila jsem se a dotkla se jí. Něžná, trochu nejistá psí holčička ke mně nesměle natáhla čumáček. Začaly jsme si povídat, hladila jsem ji po tvářičce, ona mi olízla ruku. A pak se to stalo. Zamilovala jsem se. Nádherná bílá bytůstka jménem Niebla – Mlha – mě zahalila svojí něhou, utápěla jsem se v její hluboké psí duši, jejích očích. Byla jsem ztracená.
Pánové koukali na podivínskou cizinku a bavili se. Když jsem si Nieblu chtěla vyfotit, vzali mi foťák a prý že nás vyfotí, ať jsme na obrázku spolu. A spustili, že prý ať si ji odvezu, když se mi tak líbí. Na moji odpověď, že letecká společnost, se kterou se vracím domů, nepřeváží zvířata, jen mávli rukou, že to nevadí. Pošlou ji za mnou s jiným dopravcem. Rozum a cit svedly velice tvrdý zápas a já odmítla. Chovatel Niebly mi nicméně vstrčil do ruky vizitku organizace a na druhou stranu načmáral své jméno a telefon. Prý když si to rozmyslím, stačí zavolat. Kdykoliv jsem pak během dne prošla kolem stánku, hleděl na mě pár krásných psích očí.
Domů se mi neodlétalo lehce. Seděla jsem na letišti a v dlani drtila vizitku. Bylo mi smutno. Rozumem jsem chápala, že jsem se rozhodla správně. Do nabitého pracovního plánu, který jsem měla před sebou, se prostě mladá fenečka nehodila. Nebylo by to vůči ní fér, ani vůči páníkovi, na kterém měla pár týdnů ležet péče o naše dva azavaky.
Uběhl nějaký ten týden a já pod jednu fotku s Nieblou na Facebooku napsala poznámku… a roztočil se hotový kolotoč odpovědí, komentářů, pobízení, ať zvednu telefon a zavolám. Prý když už bude Niebla u nového majitele, bude to osud a vše je tedy tak, jak má být. A pokud ne…
Vytočila jsem číslo. Na druhé straně to nikdo nezvedal. No vidíte, napsala jsem na Facebook, vy mě takhle trápíte a Nieblin páník to nebere. Osud. Ani jsem to nestačila dopsat. Začal mi vyzvánět telefon. Neochotně jsem zvedla sluchátko. „Ahoj,“ ozvalo se španělsky, „měl jsem nepřijatý hovor z tohohle čísla, tak volám… “
Vysvětlila jsem, kdo jsem. Nieblin majitel si na mne velice dobře pamatoval. Bylo poznat, že se baví. Takhle bláznivou ženskou, co se zamilovala do pejska, nejspíš moc často nevidí. A tak jsme si povídali. Niebla byla stále u něj. Byl ochotný mi ji poslat. Stačí říct a domluvili bychom se. Nic by za ni nechtěl, byl ochoten mi Nieblu darovat jen proto, že tohle se mu prostě ještě nestalo… Trochu nechápal, proč zrovna Niebla… Prý že má lepší psy, dokonalejší představitele plemene, že bych si mohla vybrat… Nevím, do jaké míry pochopil, že tohle je osobní. Že je tu něco mezi ní a mnou, nehmatatelný nelogický cit, který nemá nic společného s naším materiálním světem. Poděkovala jsem mu za ochotu mi Nieblu dát a rozloučila jsem se s tím, že nejdřív musím vše prodiskutovat doma se svou rozumnější polovičkou.
Doma jsme probírali Nieblu ze všech stran. Zvítězil rozum. Opět. Niebla, moje malá něžná Mlha, tu s námi není.
A tak se na procházkách někdy oddávám snění. Představuji si svou skvělou přítelkyni azavačku Akhami, divoce letící vysokou trávou s malou bílou kamarádkou v patách… Bláznivé psí hrátky, ke kterým se přidává i náš stárnoucí gentleman Tari… Bílé klubíčko na mém klíně… Niebla.
Snít je tak hezké… i smutné. Tak trochu.
Que te vaya bien, Niebla, Nieblita, perrita blanca de mi alma. Te quedarás para siempre en mi corazón…
