Azawakh - africký chrt

Psi jsou chytrá zvířata, a nejvíc ti, které máme my všichni pejskaři doma. No řekněte sami, nejste přesvědčeni o tom, že je váš pejsek hotový čtyřnohý Einstein? No já tedy samozřejmě ano. Oba mí psí kamarádi mne o tom dennodenně přesvědčují. U azavaků jsem se navíc setkala s projevy myšlení daleko složitějšího než u mnohých kulturních plemen. Některé jsou docela legrační:

Tariho zdržovací taktika: Tari je pes nesmírně bdělý a zvědavý, který musí být neustále dobře informován o tom, co se na procházkách kolem něj děje. Zkušenost ho (ale i mne) naučila, že někdy může jít i o život... Zvlášť pokud jde o pohyb některých psů-samců v okolí. Tari je typický chrt, který k průzkumu terénu používá nejdříve zrak, pak čich a sluch (v uvedeném pořadí). Když se tedy za námi na procházce v dáli objeví nějaký pes, je třeba se zastavit, prohlédnout si ho a zjistit, kdo to je, aby bylo možno včas a vhodně (dle Tariho mínění) zareagovat. Nebo prostě jen tak ze zvědavosti zevlovat, kdopak to je a jestli s pejsanem nejde ten páník či panička, co rozdávají piškoty ostatním pejskům na potkání. Já ale čekat, až se Tari vykouká, většinou odmítám, a musí se šlapat dál. Tari ovšem vymyslel, jak na mne.

Jsou určité momenty, kdy poslušně stojím a čekám. Když se pejsek nutně potřebuje „vyvenčit“, když zvedne nožičku a čůrá. Tari to moc dobře ví, a tak když se objeví v dálce někdo či něco, koho nebo co je třeba si prohlédnout, otočí hlavu a se zvednutou nožkou hledí do dáli… a nečůrá. Neukápne ani kapka. Je to jen Tariho fígl na mě, abych ho nechala být a nenutila ho jít dál. Kluk má ale smůlu, jeho mazanou taktiku jsem prokoukla… no ale nějakou dobu mi trvalo, než mi to došlo!

Jak přelstít Akhami i nás: Jsme „smečka“ a v našem soužití je třeba dodržovat určitá pravidla. Jedním z nich je zákaz vynucování si privilegií násilnou cestou. Takže třeba pokud některý z pejsků je vyzván jako první, aby se přitulil k páníkovi/paničce (azavaci tulení milují) na sedačce, ten druhý ho nesmí vyhnat. Pravda je, že Akhami se o to nikdy nepokouší a „bez řečí“ se uvelebí kdekoliv jinde. Tari však ne. Obchází kolem, vede psí řeči a číhá, aby v nestřeženém okamžiku Akhami uštědřil pořádný štulec čumákem nebo prásknul tlapou do sedačky a se slovy „vypadni“ vyhnal dcerku pryč a zaujal privilegované místo. Ale to se nesmí. To páníci rozhodují, kdo vedle nich sedí. Tari byl v podobných situacích párkrát odkázán do patřičných mezí a dobře ví, že žádná šikana se u nás netrpí. A tak situaci vyřešil po svém.

Akhami je nesmírně hravé stvoření. Stačí náznak výzvy „pojď si hrát“ a naše fenička se může přetrhnout a i kdyby třeba tvrdě spala, okamžitě vyskočí a utíká řádit. Tari, náš psí filozof a mazaný psycholog duší psích i lidských, nás má všechny dokonale přečtené. A svých vědeckých pozorování samozřejmě využívá ku svému prospěchu do té doby, než je odhalen. Takže situaci s obsazenou sedačkou vyřešil takto: ulapí některého z Akhaminých plyšáků a začne vyskakovat, hází si s hračkou, předstírá ohromnou legraci a vrhá zlomyslně veselé pohledy na Akhami, trůnící na sedačce. Během pár vteřin Akhami seskočí, šťastná, že si s ní táta hodlá hrát… a v té chvíli Tari pouští plyšáka a jediným skokem zaujme místo na sedačce vedle páníka/paničky. A přísahám, tváří se u toho strašně samolibě, zatímco Akhami hledí a nechápe… A stejně tak my. Tari k odlákání Akhami nepoužil „šikanu“ ani násilí, nýbrž mazanou lest a vlastně nic nepatřičného nespáchal. Vždyť on si jen hrál a Akhami seskočila ze sedačky dobrovolně…. Etologové, co s tím? (No jo, já vím, pes na sedačce… )