Psí paměť
Povídání o Tarim z roku 2003
Od předloňských Vánoc chodí náš Tari na volno vždy pouze s košem. Ne, že by byl zlý nebo že by mě k rozhodnutí vybavit ho touto pomůckou vedla snaha poctivě dodržovat zákony. Nebo pokuta, kterou jsem víc jak před rokem zaplatila, když nás nachytala v Brně vždy bdělá a nekompromisní Městská policie, číhající občas i v příměstských lesích „za bukem“ na zlobivé pejskaře. Hlavním důvodem byl Tariho věčný hlad a schopnost nacházet všelijaké „mňamky“ i na těch nepodivnějších místech.
Před rokem kolem Vánoc Tari objevil kouzlo ptačího krmítka. Na naší oblíbené procházkové trase je jedno na tyči asi metr nad zemí, a chudák hladový chrt se vždy jen lehce pozvedl na zadní a vybral jeho obsah, ať už v něm byly rohlíky, ovoce nebo ptačí zob. Zdejší milovníci ptactva zásoby poctivě doplňovali a tak měl pejsek postaráno. Když přituhlo, začal se na několika místech vysoko ve větvích stromů objevovat na špagátku přivázaný lůj. Jak ho tam někdo pověsil, to je mi záhadou. Veliké voňavé hroudy tuku… co víc si může věčně hladový hubený azavak přát. Když Tari lůj objevil poprvé, skákal a pokřikoval pod stromem a já se mu smála. Tak vysoko určitě nevyskočíš, posmívala jsem se… jenže pes se vznesl, strh asi půlkilový kus loje a uprchl ho sníst do křoví. Od té doby chodil na procházky s vysoko zdviženou hlavou a hleděl do korun stromů ve snaze najít zase tu dobrotu. Začínala jsem mít obavy, že náš poklad snad začíná trpět krizí identity a domnívá se, že se stal sýkorkou.
Pořídili jsme mu koš a bylo po problémech. Pro jistotu ještě s dvojitým dnem. Úžasný vynález. Tari brzy pochopil, že s košem nemá cenu se o nic snažit, přestal hulákat pod stromy a šplhat se na ně, a procházky byly najednou daleko klidnější. Pomalu jsem na Tariho vášeň pro lůj zapomněla. Přešla zima, uběhl rok a byly tu opět Vánoce a mráz.
Jednoho dne jsme potkali Tariho kámoše, milého výrostka plemene rhodéský ridgeback. Kluci se začali divoce honit a pak jejich dovádění přešlo k fingovanému boji „tělo na tělo“. Sundali jsme hafanům koše, aby si to užili a mohli se věnovat své oblíbené kratochvíli, totiž vzájemnému okusování hlav. Jakmile měl Tari koš dole, změnil se ze skotačícího pejska ve větřící šelmu. Opustil kamaráda, zvedl hlavu a zamířil pod strom u cesty. Až v té chvíli mi došlo proč. Na větvi se ve výšce houpala obrovitá hrouda loje… Pes se vznesl (chtělo by se mi napsat roztáhl křídla a vzlétl), utrhl lůj a prchl do křoví před závidícím kámošem a hlavně přede mnou. Tam svou kořist do posledního drobečku hladově zhltl a pak se se šťastným výrazem nasyceného (konečně) pejska vrátil ke mně. Nasadila jsem mu košík a vydali jsme se k domovu. Tari ale nenadále nabral rychlost, vyrazil vpřed a prudce zabrzdil pod prvním stromem, na kterém před rokem visel lůj. Stál, krk natažený vzhůru, a prohlížel si větve, na kterých už rok nikdo žádnou dobrotu neuvázal. Nic neobjevil. Honem tedy přeběhl o kus dál, kde opět před rokem visívala nezapomenutelná lahůdka. Pohledem a čichem zkoumal korunu stromu… Ten pes si dokonce pamatoval i větve, na kterých lůj rok předtím visel, i místo, odkud byl nejlépe vidět. A já jen stála a zírala.
Že má pes dobrou paměť, to jsem věděla dávno, ale vždy jsem se setkala jen s pamětí relativně krátkodobou nebo určitým způsobem vázanou na dosud existující pachové či zvukové vjemy. Tohle bylo ale něco docela jiného. Když si vybavím tu svou „děravou“ paměť, kterou se neustále pokouším (marně…) nastavovat téměř chorobným rozšiřováním paměti svých počítačů, musím před svým azaváčkem smeknout. Opět mi dal jednu ze svých lekcí o psí inteligenci a schopnostech a další z mnoha důvodů, proč si tohoto v mnoha ohledech výjimečného přírodního tvora vážit.
A dodatek po letech…
Po nějaké době jsem zjistila, jak to bylo s lojem. Nějaký ten rok po té, co jsem napsala výše uvedené povídání, jsem na procházce s Tarim potkala příjemnou dvojici, pána a paní v důchodovém věku. Dali jsme se do řeči. Chodili dávat krmení ptáčkům a se zájmem sledovali, jak Tari (s košíkem na čumáčku) krouží kolem krmítka. A povídali: „Víte, my tu sypeme ptáčkům. Ale to krmení občas moc rychle zmizí. Dokonce tu v zimě věšíváme lůj, dáváme ho tak vysoko, aby na to nikdo nedosáhl. A představte si, že ho už párkrát někdo musel utrhnout. Zvíře to žádné udělat nemohlo, na to jsme lůj pověsili moc vysoko. No jak se to někomu podařilo, to fakt nechápeme… “ Neměla jsem odvahu jim prozradit, že ptačí zob a lůj jim sezob´ jeden hladový chrt…
