Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vzpomínka na Velkého Šéfa - Auki

14. 11. 2010

Jak jsem říkala, pejsků, co s námi žili nebo se s námi jen přátelili, by už byla za ta desetiletí docela velká smečka. Ráda bych tohle povídání věnovala jednomu z nich. Byl to pekingský palácový psík, kterému jsem dala jméno Auki. Narodil se společně se svou o pět minut mladší sestřičkou Aisou v prvním (a i posledním) vrhu pekiňáčků v mé dávno zaniklé chovatelské stanici.

vzpominka-na-velkeho-sefa-i.jpg

 Auki je mužské jméno a v jazyce kečua označuje posvátného člověka, posvátnou bytost. Jazykem kečua hovoří potomci původních obyvatel And a některých částí Jižní Ameriky. Kdysi jsem poznala skupinu Ekvádorců a mezi nimi byl i Auki, hoch s tlustým havraním copem až po pás. Oblečen býval jako typický otavaleño vždy v bílém, na hlavě černý klobouk, ručně šité mokasíny… uměl vyprávět krásné příběhy ze života, ze kterých doslova čišel můj oblíbený magický realismus… a jeho kamarádka mě učila tančit (tak trochu marně… ) ekvádorské lidové tance a s rozzářeným pohledem mi vyprávěla o kráse zapadajícího slunce nad milovanými horami… No, a já sklouzávám od pejsků kamsi daleko daleko v čase i prostoru… tak zpátky na zem!

 Takže když jsem těsně před půlnocí 1. května 1992 pomohla na svět našim dvěma pekingským mrňouskům, nevím proč, snad kvůli tomu copu a díky asociaci s dlouhou hustou srstí pekiňáčků, jsem si vzpomněla na indiána Aukiho. A bylo to. Náš blonďatý psí kluk po něm dostal jméno. Těch jmen pak postupem dlouhých let přibyla celá řada: pro mě to byl Brácha, jinak taky Aukínek, Aukan, Aukijáš, Aukiš, Kulich, Kulíšek, švagr Jirka mu posměšně říkal Kníže Ignor, a s přibývajícími léty jsme mu za zásluhy udělili čestný titul Profesor a pak taky Šéf, když se po své mámě Kimě II ujal jakožto můj právoplatný zástupce spravedlivého vedení psí smečky.

 S Aukim jsme si padli do oka, jeden druhého jsme si doslova vybrali. Jeho sestřička Aisa (no jistě, zůstali u nás oba… ) si za „svého člověka“ zvolila moji mámu, Auki mě. Coby štěňátko býval dosti často nevrle naladěn a dalo mi dost práce ho přesvědčit, že by život neměl brát tak smrtelně vážně, že je na světě přece spousta legrace. Díky socializaci a hrám a hromadě mazlení a tunám Froliků se z náladového huňatého morouse stal příjemný a vyrovnaný pejsek. Naprosto loajální bytůstka, která by za nás – a zvlášť za mě – třeba dala život.

 Měl spoustu povinností, které si sám sobě uložil a které plnil s naprostou svědomitostí. Hlídal. Honil kočky a odháněl veliké psy, zvláště dobráckého irského vlkodava, který chodíval kolem a vztekající se chomáč chlupů opatrně překračoval. Ráno nás doprovázel ke schránce pro noviny. Dostal je do tlamičky, a přestože byly i složené téměř větší než on, hrdě svou kořist za tlumeného vrčení odnesl do domu, kde ji poctivě odevzdal. V zimě nosil paničce v tlamičce rukavici (jednu jsme pro tento účel speciálně vyhradili). Jeho vášeň pro rukavice se stala legendární a my před ním museli občas tak trochu bránit děti z blízké mateřské školky, které nosily rukavičky pověšené na špagátku kolem krku. Prováděl divoké jízdy na zádech kolem stěn: otočil se na zádíčka, tlapkami se odrážel od stěny a za hlasitého chrochtavého pekinézího smíchu a vrtění ocásku jel podél stěny, která časem nesla viditelné známky této svérázné aktivity. Miloval svou hračku, gumového kokříka Kubánce Fidela. Nosil ho za ocásek tak dlouho, až mu ho ukousnul. Téměř kultovním fetišem se stal plyšový Citrón, kterého jsem mu přinesla, abych mu udělala radost, když marodil s ledvinami. S Citrónem spával a snažil se ho nosit i na procházky. Děs v něm probouzela bílá myška na setrvačník, ale jakmile dojela, skokem se ji snažil ulovit a odnést do pelíšku. Byl rád, když byl v jeho životě řád a pořádek a náležitě dbal o jeho dodržování, i když to rozhodně se svou sestřičkou Aisou, které jsem díky některým jejím rebelským povahovým rysům a reakcím přezdívala Chřestýšovec, neměl jednoduché.

 Když bylo Aukimu a Aise devět a půl roku, přivedla jsem domů Tariho. Měla jsem trochu obavy, aby rozjívené chrtě mrňouskům neublížilo. Přece jen to byli takoví plyšáci, tak aby je nějak netrápil, vždyť už to byly postarší šelmičky. Z omylu jsem byla vyvedena okamžitě, kdy jsem chrťátko vpustila do domu. Oba pekinézové, za Aukiho vedení, malého azaváčka „oštěkali“ a okamžitě mu energicky vysvětlili, jaká je hierarchie v naší smečce. Tari se bez jakéhokoliv náznaku nesouhlasu zařadil a od první chvíle Šéfa Aukiho poslouchal jako hodinky. O vylepšení svého postavení ve smečce na jeho úkor se nikdy nepokusil, a to ani ke konci Aukiho života, kdy už na tom byl Aukínek fyzicky dost bídně a šéfování ho viditelně unavovalo.

Auki byl šéf náročný, ale naprosto spravedlivý a důsledný. Až po té, co odešel, mi došlo, že Tariho slušné chování, na které jsem byla pyšná a považovala ho za úspěch své výchovy, bylo daleko více dílem toho obdivuhodného malého chlupáče se silnou osobností. Stanovil Tarimu přísná pravidla, která Tari poslušně dodržoval. Někdy ho Auki trochu „podusil“, aby obrovitý chrťák věděl, kdo je tu šéfem. Takže ho Auki někdy nepustil z místnosti. Nebo ho chvíli hlídal, stačil jen upřený pohled jeho velikých tmavých očisek, a nedovolil mu vejít do kuchyně, kde se připravovala nějaká dobrota. Náš veliký azavak si nikdy ani náznakem netroufnul strčit čumák do pekinézích misek s krmením. Tari, který se narodil s poměrně dosti silným teritoriálním instinktem, za Aukiho života doma téměř neštěkal a nehlídal. To přece obstarával Alfa Šéf.

 Aukínek bral svou funkci velice vážně. Bylo to, jako by se za nás cítil odpovědný, chtěl mi pomáhat vést smečku, udržovat řád a pořádek. Postupem let bylo vidět, že už toho bylo na něj příliš. Byl to hlavní důvod, proč jsem dalšího azavaka domů přivedla až po té, co Auki nebyl. Byl to slib, který jsem mu dala – nechtěla jsem svému odpovědnému poctivému kámošovi přidávat další starosti…

 Aukínek odešel do psího nebe ráno 1. prosince 2006. Bylo mu na den přesně 14 let a 7 měsíců. Když můj Brácha odcházel, držela jsem ho v náručí, hladila ho a tiskla ho k sobě. Snažila jsem se mu ze sebe předat všechnu lásku, kterou jsem k němu cítila, poděkovat mu za to, že tu s námi byl. Že se o nás po celý život tak poctivě pejskovsky staral.

 A tak si představuji, že přešel přes duhový most za všemi mými milovanými dvounohými i čtyřnohými bytostmi, které se na tuto pouť vydaly před ním…